Střízlivá úvaha o opilosti.

Ten den byl poněkud ponurý a počasí lezavé, což se krapítek podepsalo na mojí náladě. Stála jsem na nástupišti na Můstku a přemýšlela o asi milionech úkolů, které ještě ten den mám na svých bedrech. Bylo už kolem páté, přesto se přede mnou rýsoval ještě dlouhý pracovní den. Rozmrzele jsem se dívala po zamračených tvářích svých spolucestujících, kteří upírali svůj zrak na digitální tabuli oznamující kolik zbývá ještě minut do příjezdu další soupravy metra. Nikdo z nás, kdo tam stál, nevypadal zrovna nejradostněji. V ten moment se z eskalátorů přiřítilo asi pět hlučných děvčat, jen o něco mladších než jsem já. Poskakovaly kolem sebe ve svém malém hloučku, křičely jedna přes druhou jako by neslyšely vlastní slova, přestože na nástupišti vládl relativní klid.

Když přijelo metro, tak mě trochu rozhodilo, že to ukřičené stádečko jede se mnou ve stejném vagonu. Obecně nemám ráda hlučné lidi a tak mě trochu štvalo, že svým chováním obtěžují okolí. Hihňaly se jako neukázněné puberťačky, plácaly páté přes deváté, křičely na sebe, přestože od sebe seděly metr a půl. A já seděla přímo naproti nim a dívala se. A pak se jedna z nich rozpustile rozložila na sedačku a radostně vzdychla "Oh, girls, I am sooo drunk!" a všechny ostatní se smály. Včetně mě.

Pozorovala jsem je jak se baví a najednou zatoužila tam sedět s nimi. Opít se v pět odpoledne do té fáze, kdy mám radost a nestarám se o svět kolem sebe. Co na tom, že hlučím a ostatní se na mě nevraživě dívají. Jsem tam jen já a moji kamarádi. Svět patří nám. 

Mám ráda svojí osobnost, když jsem trochu líznutá. Pořád se směju a nic není najednou problém. Tančit na veřejnosti, mluvit cizími jazyky, seznamovat se, být lidem blíž, objímat je, vyznat jim lásku. Křičet na celé kolo, sdělovat si tajemství, která bych za normálního stavu neřekla sama sobě ani šeptem. Když piju, jsem upřímná. Když piju, jsem často taková, jaká bych chtěla být za střízliva. Odvážnější, rozpustilejší, odhodlanější. Když piju, jako bych byla víc opravdová a sama sebou.

A tak jsem je s úsměvem pozorovala celou dobu než vystoupily. Neměly o tom ani ponětí. Domů jsem dorazila o poznání radostnější. Slečny přiletuvší z Anglie mě nakazily svojí šťastnou náladou. 

Opijte se a pojďte mě potkat. Make my day aniž bych musela utrácet za alkohol. Ukažte mi svojí radost a nakažte mě smíchem. Nechám se svézt na ovíněné vlně s vámi. A spolu rozveselíme celý svět.

Nasadila jsem tomu korunu!

Poslední dny je ticho jako po pěšině. Já vím, já vím. 

Jedna z těch zvláštních věcí, které se staly po našem návratu do Prahy před třemi týdny je ta, že skoro na nic nemám čas. Do teď byl pro mě takovýhle stav nezvyklý a naopak jsem nevěděla co s tou přemírou času dělat. Věděla jsem, že během cestování toho nemůžu spáchat tolik kolik bych si přála, zvlášť když to zahrnovalo návštěvy kultůrních akcí. A tak jsem se těšila, jak tu časovou prázdnotu tady zaplním vším možným, však jistě si někteří z vás pamatují můj seznam. 

Ale musím přiznat, že to, na co jsem se těšila do Prahy nejvíc bylo, že se konečně opřu do projektu, který mi dává smysl, totiž do HNST.LY. Nejen, že jsem se do toho zažrala tak, že se tomu věnuju skoro 24 hodin denně, ale ukázalo se, že dělat něco, co vás skutečně baví vede k tomu, že začnete přitahovat podobně smýšlející lidi. To v příbězích na webu HNST.LY uslyšíte ze všech stran, nicméně je to zkušenost nepřenosná a zažijete to až se vám to skutečně stane. A tak se stalo, že na HNST.LY nejsem už sama, ale tvoří se mi skvělý tým lidí, kteří na tom pracují se stejnou vášní jako já. Pro blog HNST.LY jsme začaly lovit příběhy dalších lidí, kteří vytáří nějakou hodnotu, lidí, kteří třeba nevytvoří hmatatelný produkt, ale dělají svojí práci nebo koníček s láskou, o které stojí za to napsat. 

A v neposlední řadě jsem vyplivla velké sousto představy, které jsem si ukousla, a to rozšiřovat poctivé produkty do celého světa. Velmi záhy jsem zjstila, že na to nemám kapacitu a prozatím postačí, když se budu snažit něco změnit k lepšímu v téhle naší malé, avšak slibné zemičce a od úterý je tak možné v e-shopu HNST.LY nakupovat v českých korunách. 

Aby toho nebylo málo, bude před Vánoci (a snad ještě i v průběhu listopadu) možné vidět HNST.LY naživo v pop-up shopech, které jsme začaly připravovat a kde se nám snad podaří zapojit všechny vaše smysly ;)

Nakonec přichází výzva pro vás. Budeme vděčné za všechny vaše tipy na zajímavé příběhy lidí, včetně těch, kteří vyrábí něco, co by se nám do HNST.LY hodilo. A jestli vás myšlenka HNST.LY nadchla, místo v našem skromném, ale nadšeném týmu se vždycky najde, stejně tak oceníme i přiloženou ruku k dílu! 

Na vaše nápady, postřehy i komentáře se těším já, Hanka a Majda!

Byla jsem tam a bylo to skvělý! #designblok

Letošního Designbloku, jsem se neúčastnila jen jako návštěvník, ale jakou autorka vlastní instalace. Jestli sledujete můj Twitter, tak to víte a omlouvám se vám za spamy, ale tu radost z toho, že se někomu líbila moje práce jsem nemohla nesdílet :)

Meet Czech Design ve spolupráci se SOFFA magazínem pozvali čtyři evropské blogery, kteří dostali za úkol vybrat si z letošního Designbloku to nejlepší a nainstalovat to pak dle vlastního vkusu do předem určeného prostoru během jednodenního workshopu, který se konal v úterý. Ve středu jsme pak o své práci a jak jinak než o blogování mluvili v Superstudiu Evropa. Asi jsem byla nervózní míň, než kdy jindy, což znamená, že buď dospívám nebo jsem měla dobrý den!

Workshop byl báječný a měla jsem tu čest konečně nejen poznat Olívku z Mode de Boulangerie, ale navíc se seznámit s blogerkou Asiou Gwis, jednou z nejmilejších, duševně nejkrásnějších a nejčistších lidí jaké jsem zatím poznala. 

Jak jsme workshopovali zachytila na svém videu talentovaná Jana Busková. Video si nenechte ujít! Je krásný a budete se po něm pořád usmívat!

Ale co mě bavilo snad ještě víc bylo pozorovat během minulého týdne reakce návštěvníků na můj koutek. Abyste rozuměli, jako minimalistka, co ráda hloubá a nesnaží se přemýšlet povrchově, jsem prostě nechtěla dát pár produktů dohromady, aby to jen vypadalo hezky, ale dát jim nějaký význam, hlubší myšlenku. Nápad, se kterým jsem nakonec přišla byl nejen efektní (soudě dle procesí návštěvníků, kteří si mojí instalaci se zájmem fotili), ale i efektivní (to když si vzali do ruky mojí zprávu, pokynuli hlavou a řekli "No jo, to je vlastně pravda")
Spousta lidí během mojí průvodcovské přednášky kývala hlavou, možná ne snad proto, že by souhlasili, ale aspoň dělali, že rozumí. Někdo hned útočil, že takhle žít nejde a že bych asi změnila názor, kdybych s takovým minimem měla někde žít. Načež mi přišel nejúsměvnější jejich výraz, když jsem jim řekla "To máte pravdu," dala si odmlku "během toho ročního cestování po Evropě jen s kufrem to někdy nebylo úplně snadný a musela jsem se naučit leccos obětovat."

Chtěla jsem svojí instalací upozornit na problém konzumního světa. Jak se dnešní lidé obklopují spoustou kravin, které hromadí, stěhují, přesouvají, nedejbože dostávají jako dárek a jejich příbytky se tak plní, místa v nich ubývá a tak se stěhují do větších, kde hromadí dál. Pak to vyhazují, spousta z toho je z materiálů, které se nedají ani pořádně zrecyklovat a ono se to hromadí jinde; na skládkách, v lesích nebo prostě na ulici. Jenže to se už nevidí a co se nevidí, to jakoby neexistovalo. Takže to co je na zdech lepené washi páskou znázorňuje věci, co si lidé pořizují, aniž by je skutečně potřebovali (což je ovšem jen zlomek věcí, jsou totiž i takové, co nešly nakreslit). 
Proč? Protože mě tenhle přístup k životu prostě rozčiluje. Rozčiluje mě, když mi v obchodě vnucují igelitové pytlíky. Rozčilují mě obchody s kýčovitými suvenýry na Staromáku. Rozčilují mě laminátové kuchyně. Rozčiluje mě plastový nábytek a všechny ty levné šmejdy co si lidé kupují. 

Nemohla jsem instalaci nechat prázdnou a věci co jsem si vybrala nejsou náhodné. Všechny jsou totiž z takových materiálů, které jsou z obnovitelných zdrojů a i po skončení svojí životnosti se dají zlikvidovat tak, aby nezanechaly velký dopad na životní prostředí. Navíc minimalistická židle 002 pro TON od Jaroslava Juřici je geniální, do detailu promyšlená nadčasová klasika, která nebude stárnout. A pléd je sice z IKEA, ale je ze 100% bavlny. 

Když už nic, tak jsem spoustu lidí inspirovala k použití washi pásek přesně tímhle způsobem. Třeba si tu skříň fakt radši nalepí než aby si jí koupili :)
Věřte mi, že žít se dá hezky, pohodlně i zodpovědně zároveň. Jen se musíme naučit žít s tím, že nemusíme mít všechno

A co vy? Navštívili jste Designblok? Co rozehřálo mozkové závity vám?

Soukromý vesmír.

Od přírody jsem trémistka. Když mám někde vystoupit, mluvit na veřejnosti, mluvit o svojí práci, nedejbože O SOBĚ! je mi špatně, třesou se mi ruce, hlas i chloupky na palcích u nohou. Taky se mi chce na záchod, očima hledám únikové východy, měkké místo dopadu, kdyby to se mnou seklo nebo se modlím za zásah vyšší moci, která způsobí nějakou lehkou katastrofu co překazí akci, kde se mám objevit. Nic z toho ovšem není horší než pocit, když si sednu za volant.

Jediné místo, kde se cítím fakticky nesvá. Polévá mě horko, nevím jak si sednout, jedu 50 a mám v očích smrt. Je to jako bych byla v úplně jiném vesmíru, kde mám pocit, že nic nemůžu kontrolovat. Kde jsem naprosto nepřirozený živočich, návštěvník z jiné planety. Neumím v autě ani normálně sedět. Vadí mi "skoroležná" poloha, ve který se necítím v bezpečí. Neumím posunout ruce z volantu a tak radši neostřikuju okno ani kdyby bylo tak špinavý, že trumfne i translucentní folii, nešahám na stěrače a už vůbec ne na dálková světla. V autě šílím! Křičím, když je úzká silnice, že se tam nevejdu, jsem zmatkař a "ráda" vjíždím do křižovatky i když nemám přednost. Chodce, co si mi vbíhají do cesty ve městech mám chuť zažalovat.

A přesto jsem řídila. V Anglii. Vlevo. Celých 38 kilometrů! Jsem hrdinka.

A co vaše soukromé vesmíry?

Nová SOFFA ihned, blogeři do tří dnů.

Dny se už krátí a počasí zavání lenošením. Až budete mít zase chuť zpomalit, vezměte si k tomu s sebou novou SOFFA. Do postele je to perfektní kámoška a díky nové issuu aplikaci si jí můžete číst i offline. Nové číslo je krásné, boží, báječné! Tentokrát o materiálech, které k podzimu prostě skvěle sedí. Protože momentálně je to kolem nás samá struktura; padající listí, dřevěné lavičky v parku, kaštany vyloupnuté z pichlavých obalů, vlněné svetry pro chladná rána,...
Můj top je tentorkát fashion story, která je tak krásně bohémská, až se mi zachtělo zajezdit si na koni. Ale nechybí ani dobré jídlo, tentokrát švédská couisine, příběh brusiče skla a ode mě tu najdete návod na domácí peeling s pomerančem.

Ale co dnes hlavně nechci opomenout je pozvánka na letošní Designblok, kam se přijďte podívat na showroom SOFFA magazínu. A co si ještě nenechat ujít je workshop v úterý 7. října, kde budu spolu s dalšími třemi šikovnými evropskými blogery pracovat na menší expozici a pak 8. října ve 12 hodin se můžete těšit na Bloggers Talk, kde budeme mluvit jak jinak než o designu a blogování :)

Těším se! Těšíte se?

Frida.

Fridu jsme poznali během fantastického týdne v překrásném domě v Bootle, vesničce na okraji Lake District. Frida je 92 letá pozoruhodná dáma s ještě pozoruhodnější a nesmírně bohatou minulostí. Frida je okouzlující stařenka, díky které jsem si uvědomila, že člověk nikdy není na nic moc starý. 

Pracovala jako textilní designérka v Manchestru, kde se velmi blízce spřátelila se svojí kolegyní, se kterou pak 7 let cestovala po celém světě. A to jí bylo 42. Když jí bylo něco málo přes 70, nasedla na vlak v Londýně a jela na jih. Pak přesedla na letadlo a odletěla do Austrálie, kde pomáhala na recepci v tamním hotelu. Seznámila se s jedním sympatickým manželským párem, se kterými později odletěla na dovolenou do Kanady. Vozili ji jako dámu ve starém kabrioletu se střechou staženou a bydlela v jejich překrásném bohatém domě. Překvapilo ji, že sexuologové vydělávají tolik peněz! :) Z Kanady jela později do Ameriky a procestovala velký kus severu. A ještě před třemi lety jela navštívit na Island svojí neteř, která se tam přestěhovala. Vždycky plná života nám vyprávěla co kde zažila a viděla. Procestovala Indii, prozkoumávala břehy Nilu,...Jedna z věcí, kterou nám řekla byla "Bootle je krásný a moc se mi tu líbí, jen mě mrzí, že má tak mizerné dopravní spojení do Londýna. Ráda bych si zase totiž někam vyjela!" Nikdy nemluvila o svém věku ve spojitosti s tím, že na něco už nemá sílu nebo je už na něco moc stará. Zažila dobré i špatné a ničeho nelitovala. Tedy až na to dopravní spojení :)

Slyšela jsem lecjakého čtyřicátníka mluvit o tom, jak už je na tohle či tamto moc starý. Dokonce moje stejně stará, pětadvacetiletá kamarádka se mi před pár dny svěřila, že teď už to nemá cenu. Že si vybrala špatnou střední školu a tím se to pokazilo. Že by nejradši vrátila čas o 10 let zpátky, aby se rozhodla znovu a jinak. Ale když jsem se jí zeptala jak, tak nevěděla. Považte, že Frida ve svých čtyřiceti měla před sebou ještě víc než 50 překrásných let! Nebyla ještě ani v půlce svého života a nehodlala ho promarnit.

Žádné rozhodnutí není špatné. Ale ani dobré.
Každé rozhodnutí vás povede nějakou cestou. A ta je někdy příjemná a jindy zase ne. Tak už to chodí. Kdyby byla příjemná vždycky, nikam bychom nevyrostli, kdybychom neměli co překonat. 

Co mě Frida naučila je, že každý může oprášit přibývající svíčky na dortu a při sfoukávání si přát, aby třeba hned zítra bylo dopravní spojení co nejlepší.
Nikdo z nás neví, kde je jeho polovina. Třeba jste už za ní a vůbec o tom nevíte.

Každý je tak starý jak se cítí a nikdy není pozdě začít něco nového.
Třeba hned zítra.
Nebo hned teď?

Co dnes změníte vy?

Utekla jsem ovcím.

Měla jsem tendenci propadávat trendům. Ne nijak vášnivě a hluboce, ale měla. Když šlo o Brávíčko, vlnění vlasů pomocí celonočního nošení copánků, Backstreet Boys, Lunetic, náramky přátelství, Nokii 5110, Honzu z béčka, seriál Ztraceni nebo ICQ měla jsem jasno a táhla to s davem. Bývalo pro mě hodně snadný nechat se strhnout, protože jsem si jako přitloustlý lůzr připadala, že mám aspoň něco společného s ostatními. Ale časem jsem zjistila, že není na škodu vyčuhovat z řady. Nechala jsem se ovšem málem strhnout znovu, tentokrát jídlem.

Program Whole30 z knížky Jídlo na prvním místě je asi vůbec nejpřísnější odrazový můstek pro změnu stravovacích návyků. Whole30 se na mě valil ze všech stran. Zajímaví lidé, které sleduju nažhaveně tweetovali o prvních účiních, přečetla jsem asi 10 článků od strávníků, kteří si programem prošli a popisovali průběh sami na sobě. Všichni čtenáři nadšeně hlásali jak je to boží a změnilo jim to život. Kdo by se tímhle nenechal nalákat? Byla jsem rozhodnutá vyzkoušet to taky, ještě dřív, než jsem koupila knížku. Jakožto průměrně sečtělý paleo žrout (co to nevydržel i když viděl výsledky) mi většina knížky nepřinesla nic nového, co bych nevěděla. Už dávno vím, že pšenice a většina obilovin je prostě zlo a průmyslově zpracované potraviny jako sušenky, brambůrky nebo krabice s Nesquickem jsou jen malí ďáblové převlečení do líbivých, blyštivých obalů. A protože jsme na cestách zlenivěli a cpali se poslední týdny sendviči a masovými koláči do trouby, neblaze se to na nás podepsalo. Hřešení začalo sem tam něčím pro radost ze života a skončilo pochroumaným zdravím tělesným a ostatně i duševním (moderní, geneticky upravená pšenice může způsobovat deprese a ne že ne). Rozhodla jsem se okamžitě opustit ty ohavné návyky a přejít opět na stravu pračlověčí. A to rovnou podle Whole30. A to i přesto, že bylo, je a bude proti mému přesvědčení opouštět mléko, sýry a mléčné produkty. Ještě týž večer jsem nakoupila suroviny na indický kotlík k večeři a kokos na snídaňovou kaši.

Kaše jsem se ráno přežrala tak, že mi bylo na zvracení celý den a kokos si hodně dlouho nedám. Ale nevzdala jsem to, nakoupila suroviny na další jídla, se slzou v oku míjela regály s čedarem a mozzarellou a začala si psát paleo deník. 3. den jsme navštívili místní farmářský obchod. S poctivými jogurty, domácími koláči a roztodivnými druhy čatní k masům a sýrům. A tam mi to došlo. Propadla jsem trendu. Bez ostychu jsem následovala něco, čemu nevěřím na 100%. Nechala jsem se strhnout davem, k bezhlavému dodržování stravovacího programu, který by mě omezoval. Stala jsem se ovečkou ve stádě, které propadlo nejnovější verzi zdravé stravy. Představa, že opustíme tenhle obchod a už nikdy neochutnáme specialitu z místní poctivé kuchyně mi prostě nepřišla zdravá. A tak třetím dnem můj program Whole30 skončil. A jsem pyšná. Oddělila jsem se od stáda a sama si nastavila jasné hranice co budu a nebudu jíst. Rozhodla jsem se nenásledovat slepě do puntíku program jenom proto, že je zrovna teď cool. Nenechám si ujít domácí scones, když na ně přijde stejně jako tenkrát v Rye, dám si klidně i zmrzku, když bude z domácí farmy a nebudu se bát ani domácího koláče v nějaké pěkné poctivé kavárně nebo sushi.

Můj tatínek vždycky říkal, nic se nemá přehánět a všeho s mírou. Tak já mu pro jednou zase dám za pravdu a kromě té pšenice budu jíst skoro všechno. 

Jak jste na tom vy a stádování?

Život na jedno zmáčknutí čudlíku.

Nevím přesně kdy se mohlo stát, že lidem tak moc zlenivěly zadky. Možná když jsme se stali svobodnějšími a začali mít víc možností. Víc možností znamená míň času a my chceme stihnout přece úplně všechno a hned! A tak přicházejí neustále noví a noví chytří lidé, kteří nám život usnadňují tlačítky jejichž stisknutí nás má udělat šťastnějšími. Ale stíháme snad toho potom víc?

Náš minimalistický svět se rozdělil na užitečná a zbytečná tlačítka. Tak například jsem ráda, že prádlo nemusím tlouct o kameny nebo ho drhnout na valše a prát v neckách, ale máme tak skvělý vynález jakým je automatická pračka. Taky jsem ráda, že nežijeme v době kamenné a nemusím podlahu zametat mamutím ohonem ale mám vysavač s několika druhy nástavců. V těchto případech zmáčknutí čudlíku skutečně usadňuje nejeden život. Ale co mi vadí je ta hromada kravin, které si lidé pořizují z lenosti a touze po absolutním komfortu, aby hnuli prstem co nejmíň. 

Mikrovlnka. 95% z nich umí jedinou věc. Ohřívat. 45x40x30 cm místa ve vaší kuchyni zaplácnuté kravinou, která umí to samé jako váš sporák. Nastavit čas, zmáčknout čudlík.

Vyskakovací toustovač. Nejlepší jsou ne na 2 plátky, ale na 4! abyste neztráceli čas. Věděli jste, že tu samou službu umí vykonat i vaše pánev? Proč byste to ale zkoušeli, stačí vložit, zmáčknout čudlík.

Výtah. Jezdíte s ním, i když bydlíte v prvním patře. Ohýbat kolena je namáhavé. Stačí přeci jen vlézt do kabinky a zmáčknout čudlík.

Sušička. Protože vzít prádlo, naklepat a rozvěsit na šňůru je moc práce. Tak proč ho jen nevyndat z bubnu do bubnu a zmáčknout čudlík.

Kávovar. Stál vás 25 000, má asi 20 programů, ale vaříte si dvě kafe denně na stejnou velikost i sílu. Doléváte ho mlékem až když je hotové. Proč si pořídit mocca var nebo aeropress, kde přípravě kávy musíte věnovat čas když stačí fakt jen ten jeden čudlík

Elektrický kartáček. Kdy začalo být takový problém normální šmrdlání kartáčkem v ústech? Proč i na tak jednoduchou věc používáme jeden čudlík?

Líbí se mi. Facebook je váš denní chleba. Chcete se účastnit soutěže? Je to strašně jednoduchý, lajkujte stránku na facebooku! K vítezství stačí jen jeden čudlík.

Nejlínější jsou lidé v přemýšlení, jak by mohli dosáhnout toho co potřebují s využitím toho, co už mají. 

Jsem staromódní, možná divná a právě píchám do vosího hnízda mnohých z vás. Nemusíte souhlasit. Můžete být naštvaní, znechucení, otrávení a pobouření. Nejradši byste možná tohle ani nečetli. Není nic jednoduššího než kliknout na křížek v rohu a jedním tlačítkem zavřít tuhle stránku.

Co vy na to?

Mimi.

Když jsem byla na základce, byla jsem docela outsider. Vždycky zalezlá buď v knihovně zavrtaná v knížkách nebo zavřená doma, zavrtaná pro změnu v knížkách. Nebyla jsem bůvíjaký šprt, ale nikdy jsem nebyla moc oblíbená. Byla jsem ta vzhledově průměrná dívka, jako jediná s plochým hrudníkem, obřím zadkem a sestřihem podle hrnce od mámy. Strašně jsem chtěla zůstat taková jaká jsem, ale zároveň jsem děsně chtěla zapadnout. Takže mi přišlo docela vhod když k nám asi v šestce přišla do třídy nová holčina, jejíž rodina se přistěhovala myslím z Bulharska. Velmi brzy převzala štafetu, kterou jsem si já tak hrozně dlouho přála odhodit. Byla jiná a to byl problém. Ne zlá, ne hloupá ani divná, ale prostě...jiná. A nás, ubohé žáčky maloměšťácké základní školy v západních Čechách, nikdo nepřipravil na to, že na světě jsou lidé jiných kultur, se kterými se jednou můžeme setkat nejen v učebnici, ale i tváří v tvář. 

Mimi nešla čeština a protože vždycky měla hodně otázek (na což učitelé ani žáci nebyli zvyklí) nikdo s ní neměl trpělivost. Moc přátel si neudělala a zpočátku jsem já byla ta "docela hodná", která se s ní aspoň trochu bavila. Neměly jsme ovšem možnost stát se velkými kamarádkami, protože jsem byla zkažená a viděla příležitost jak se sblížit víc se zbytkem třídy. Stala jsem se ohavnou ovcí ze stáda, myslící na vlastní dobro. A tak jsem se přidala k posměškům, chichotání za zády, obracení očí vsloup a protivným úsečným odpovědím na její zvídavé otázky. Vzpomínám si, jak jsem na ní dokonce úplně nesmyslně a nepříčetně křičela přes celou ulici a přitom si ani nevzpomenu, jaký to mělo důvod. A pak jednoho dne, po asi dvou třech měsících se vypařila i s rodinou, úplně stejně jako se tenkrát objevili. Ve mě zůstala hniloba a nikdy nevyřčená omluva za to jak protivná a zrůdná jsem tehdy byla. 

Až donedávna. Z hlavy se mi vykouřila spousta jmen mých spolužáků, se kterými jsem několik let protrpěla hodiny přírodopisu, ale její, její jméno mi zůstalo v paměti vyryté jako připomínka toho, že se už nesmím chovat jako ostatní. Že mám být radši tlustý nemehlo s lentilkama pod kobercem, než trapná hyena, co se chce zalíbit druhým. A snad poprvé v životě jsem opravdu ocenila facebook. Našla jsem ji. Na první pohled jsem z profilové fotky neměla pochyb o tom, že to je ona. Vyrostla z ní opravdu krásná holka, od které bych se moc ráda dozvěděla, jak ji nohy zavedly až do Norska.

Zpráva ode mě na ní čeká v její schránce. 
Doufám, že ji otevře.
Já jsem už teď o trochu lehčí.