Hlavně nezakrnět

V souvislosti s posledním příspěvkem, kdy jsem odhalila novinku, že se na několik měsíců vrátíme do Česka mě napadlo, že bych zveřejnila svůj seznam, na kterém pracuju od doby co jsme se rozhodli vrátit. Nechci totiž prosedět náš "pobyt" na zadku, ale chci si to užít. Můj seznam zároveň funguje tak trochu jako terapie pro můj současný stav i jako prevence před zakrněním, které by nás jistě dostihlo, kdybychom nic nedělali.

To co je jisté je, že náš život už nikdy nebude jako dřív. Na to jsme poznali, zjistili a prožili během uplynulého roku až příliš mnoho věcí. Už nikdy se nebudeme obklopovat zbytečnostmi a jednou za čas budeme provádět čistku; naučili jsme se opouštět. Taky si už nikdy nebudeme kupovat levné krámy co nevydrží, ale poctivé dlouhotrvající produkty. A jedna z věcí, na kterou se moc těšíme oba dva je pořádné jídlo. Nejen to hotové z restaurací (tady si moc nemůžeme dovolit jíst venku), ale hlavně suroviny; maso, vejce a zeleninu od malých farmářů, speciální koření a oleje jako jsem měla třeba v seznamu přání na Dejmidarek.cz. Na cestách toho totiž moc nenavaříme a jíme...no řekněme, že bychom se za to, co jíme mohli trochu stydět.

Přemýšlela jsem o věcech, na které bych se mohla těšit a myslím, že bude fajn prozměnu řešit úplně běžné problémy. Nehledat každý týden ubytování, které by pokrylo náš budget nebo kde v neděli večer během přejezdů nakoupit jídlo, protože jsme na to zase nemysleli. Nebát se, že tam kam pojedeme bude zase špína a já se budu zase eklovat použít kuchyň. Nebát se, že budeme bydlet zase s lidmi, se kterými si nesedneme a celý týden bude jako trapná návštěva u vzdálených příbuzných, které nemáme moc v lásce. 

Zveřejnění seznamu má pozitivní dopad ještě z toho důvodu, že nám pak bude blbé se ho nesnažit dodržet. Jinak by tady na blogu visel jako můj strašák nenaplněných předsevzetí.
A nebojte se číst až do konce. Je tam totiž jedna věc, která se spousty z vás bude týkat ;)

Seznam věcí, které budeme dělat po návratu Česka, abychom nezakrněli

Půjdeme na nějaký kurz přes Naučmese
Budeme vařit exotická jídla (ohromně mě láká marocká a vietnamská)
Budeme víc pracovat v kavárnách (ne jako obsluha :))
Udělám si nástěnku s úkoly, cíly a dlouhodobými plány
Budeme víc chodit na akce ve městě jako třeba cestovatelské nebo podnikatelské přednášky
Budeme jezdit na prodloužené víkendy (třeba věřte nebo ne, já jsem nikdy v životě nebyla na Slovensku)
Chtěla bych se začít učit nový jazyk; francouzsky nebo dánsky nebo švédština by byla fajn
Půjdeme na motokáry (jen abych nevyletěla z trati jako posledně)
Když nepůjdu na motokáry spokojím se se saunou nebo kryokomorou
Víc kultury! (na film do Biooka, na komedii nebo one man show do divadla, na konzert bratří Orfových, nebo výstavy čehokoli)
Půjdeme ven na jídlo (konečně pořádný steak nebo opravdové sushi)
Objednáme si let balónem
A když jsme u těch balónů, strašně chci vyzkoušet tohle. Jen nevím, jestli to v Česku vůbec někdo provozuje.
Uspořádám nějaký pop-up shop pro HNST.LY, abyste kvalitu viděli na vlastní oči.
A to nejdůležitější: Chci pořádat pravidelné večeře nejen pro přátele, ale hlavně pro lidi, které znám jenom virtuálně a ráda bych je poznala osobně. A tam patří blogeři nebo osobnosti které sleduju, zajímaví lidé, které potkám, ale i moji čtenáři a fanoušci. 

P.S.: Peču fantastické cupcakes a můj čokoládový chilli dort je stejně tak dobrý jako vypadá. Přijdete? :)

Chocolate chili cake with seasalt | SOFFA magazine 

Tam a zase zpátky.

Dnes to přímo vybízí k tomu, abych navázala na svůj poslední příspěvek. Někteří z vás si o to řekli a abych byla upřímná, myslím, že je načase ukázat, že jsem taky prostě jenom člověk. A ne snad proto, aby mě někdo litoval, ale můj dobrý kamarád mi vždycky říkal, že mám tak trochu problém s tím ukazovat svojí lidskost, takže bych se mohla naučit tohle překonat. Takže pryč s iluzí, nemám se až tak skvěle. Z nějakého naprosto neznámého a podivného důvodu mám trochu narušené duševní zdraví.

Jsem bez energie, do všeho se musím nutit, úkoly odkládám na poslední chvíli nebo je nedělám vůbec. Při psaní článků mi trvá nechutně dlouhou dobu než ho vymyslím. Nemám náladu jít objevovat krásy okolí, zároveň mě štve zůstávat celý den v místě kde bydlíme. Spoustu dnů jsem jen tak proseděla a měla v hlavě...nic. Jako bych se dívala na velkou bílou zeď a kamkoli se ohlédla ta zeď pokračovala do nekonečna. Na nic se netěším, nemám skoro z ničeho radost. Pro nic se neumím nadchnout a není to úplně tak, že by mě to štvalo. Co je ještě horší, je mi to jedno. Cítím se...prázdná. Ale nedává to smysl, že jo? Děsí mě, že nemám k tomuhle pocitu vůbec žádný důvod. Netrpíme vážnou nemocí a jinak jsme zdraví (až na můj zhoršující se bruxismus, ze kterého mám prasklou zubní sklovinu, trvající bolest zad a občasné migrény, ze kterých se mi chce až zvracet), netrpíme hlady a nemáme hluboko do kapsy. Vždyť kolik lidí má tu možnost žít tak jako my? Naprosto svobodně...cestovat. 

Třeba to právě v tom vězí. Třeba mi vadí, že nemáme cíl, nějaký bod, kam bychom směřovali. Pozoruju všechny svoje kamarády a známé, co jsme nechali v Česku a vidím, jak se strašně posunuli. Vidím jejich projekty a zaměstnání, které je dostaly dál. A když vidím sebe, vidím holku, která sice procestovala kus Evropy, ale vlastně zůstala na jednom místě, nevyrostla. Nemám pořádnou práci a všechno dělám napůl. Nebo vlastně spíš tak na 10%. 

Tenhle způsob života mě přestal uspokojovat. Musím si přiznat, že i přes svojí uměleckou duši prostě nejsem bohém a dlouhodobý neřád mi nesvědčí.

Abyste si nemysleli, každý den není takhle černý. Někdy má i docela světle šedou barvu. Jen to nejspíš zase není ono. Člověk si myslí, že už se našel a pak zjistí, že zase tápe. Ale to by pak přeci nebyl žádný vývoj, nebo ne? Všechno zlé je k něčemu dobré a i v téhle mizérii jsem přišla na několik zásadních věcí. Nutno přiznat, že ne vždycky pozitivních, ale některé ovlivnily i moje chápání lidí kolem. Aspoň trochu. 

A tak jsme se rozhodli. Zas a znovu. Tam a zase zpátky. Vrátíme se do Česka, alespoň na pár měsíců. Než se srovnám já a než si srovnáme co vlastně bude dál.

Člověk se musí prostě pořád něco učit a procházet si i tím špatným. Co jiného nás pak udělá silnějšími?

Jsou blogeři vůbec normální?

Pustit vás ještě trochu víc za oponu našeho života? Měla bych na to odvahu? A zajímalo by to vůbec někoho?

Před pár dny mi moje kamarádka napsala "Stejně je ten online svět zvláštní a tak trochu iluze. Člověk tak nějak vědomě či nevědomě zveřejňuje jen pozitivní věci."
Jako blogeři chceme neustále někoho inspirovat. Málokdo, kdo to dneska s blogováním myslí vážně, píše svůj blog jako veřejný deník se vším všudy; radostmi i bolístkami, šťastnostmi i starostmi. Protože kdo by dneska chtěl číst ufňukánky když právě na internet od problémů utíkáme. Proč bychom si přidělávali další čtením depresivních článků? Na blogu jsme svým způsobem pořád anonymní, často dáváme lidem iluzi o tom, jak se máme skvěle. Zveřejňujeme krásné fotky s veselými popiskami, i když je nám v tu chvíli pod psa. Ale protože chceme přece inspirovat, nemůžeme si dovolit být smutní. Pak by se totiž ukázalo, že jsme vlastně jen obyčejný lidi.
Že máme úplně normální problémy.
Že se čas od čau ztřískáme na mraky, ale přestože s námi cloumá kocovina a nejradši bychom zastavili svět, aby se netočil, postujeme na Instagram svojí delikatesní sobotní snídani.
Nebo se už třetí sezónu nevejdeme do svých oblíbených kalhot, ale přesto hrdě tweetneme jak jsme zhubli, protože jíme #paleo.
Nebo postujeme na facebook fotku pláže, kde si vyvalujeme svůj bok a přitom vlastně ani nemáme takovou radost, že tam jsme, páč je nám horko a radši bysme zalezli se zmrzkou na pokoj. 

Třeba to ostatní blogeři nedělají a trpělivě čekají, až jim bude zase nad psa. Ale co se vlastně skrývá za blogem, než se téhle chvíle dočkají? A má smysl sdílet i to špatný? Vyjít s kůží na trh a riskovat, že odhalíme svojí lidskost?

Zvláštní poděkování Nice

Vzpomínky na řebříček

Řebříček | baraperglova.com/blog

Řebříček je bylinka s níž je spojen bájný Achilles a ošetřování ran utžených v Trojské válce. Já mám na něj ale úplně jiné vzpomínky.

Vyprávěla jsem vám už někdy, jak jsem si jako malá hrála na obchod? Moje máma mi tenkrát tuhle bylinku ukázala a řekla, že se jmenuje řebříček. Ten název se mi ohromně líbil, zvlášť proto, že jsem už jako malá uměla krásně vyslovovat "ř" a řebříček překrásně drnčel v mojí puse, tedy pokud jsem ji neměla zrovna plnou otázek :). Tak jsem si ho natrhala celou hromadu, tu jsem rozdělila na svazky, ze stodoly jsem si vytáhla prkno a svazečky na něj rozložila. Později jsem rozšiřovala sortiment a kromě řebříčku měla v nabídce i koláčky z hlíny a kamení. Jen pro upřesnění, bylo mi 5 :)

Dneska už jsem velká holka, plnou pusu otázek mám sice pořád, jen ten řebříček už neprodávám, ale radši ho hodím do čaje. Málokdo totiž ví, že tahle střapatá věc, která nejspíš roste na zahradě i vám je bylinka s léčivými účinky. 

Co mě ale hlavně napadlo je, že když jsem byla malá, nezáleželo na tom, jaký jsem měla produkt. Ale když k nám přišli sousedé nebo neznámí lidé, nebála jsem se je oslovit se svým zbožím. Byla to tenkrát bláhovost? Naivita? Nebo jsem prostě uměla mnohem líp vystoupit ze svojí ulity? Děti se často nebojí. Nemají pud sebezáchovy, přesto umí mnohdy jednat lépe než dospělí.

Kam se tahle vlastnost poděla? Vyrostli jsme a zaplnili se něčím jiným a kuráž se do nás už prostě nevešla?

Proč jako dospělí ztrácíme odvahu? 

Prokrastinace? A co když třeba jenom neumíme odpočívat?

Slovo prokrastinace se přepralo už tolikrát, že už se z něj stala dokonce lékařská diagnóza.

Nejsem proti tomu dát našim problémům pojemnování, protože jim tak můžeme mnohem snáz čelit. V souvislosti s ní si přečtete, že jde o chorobné odkládání činností. Není to ale nakonec jen tak, že si prostě neumíme dát voraz?

Dnešní doba umožňuje mít naprosto fantastickou pracovní dobu. Šéfové bývají benevolentnější, práci můžeme vykonávat z domova nebo dokonce jako volnonožci. Ale tady asi nastává ten první problém - je to tak volné, až práce i život splývá dohromady. Těžko se pak rozeznávají hranice mezi jedním a druhým. Do jednoho úkolu pak děláme 5 dalších věcí, což znamená, že ani jeden úkol se nám nedaří splnit nebo dodělat až do konce. To má za následek demotivaci a zároveň pocit, že pracujeme vlastně neustále. Takže si dáváme krátké přestávky za odměnu, když teda makáme jako šrouby

Já mám někdy tolik úkolů, že se mi nechce dělat ani jeden. Takže jen předstírám, že pracuju. Rozdělám všechny, abych měla pocit, že na tom fakt makám. A v každém z nich se pak plácám celý den, případně i několik dní. Stydím se to přiznat, ale v případě knížky i několik měsíců (ale nepřestala jsem a chybí mi fakt už jen jedna kapitola). Myslím, že to je tím, že si neumím vymezit hranice kdy pracovat a kdy začíná zábava. Tak strašně ráda bych vypadala, že jsem ohromně zaměstnaná, že nakonec neumím odpočívat. Ale třeba kdybych to uměla, byla bych pak nakonec efektivnější.

Jak jste na tom s odpočíváním vy?