Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Ale co ztráta osobnosti?

Před časem jsem chtěla v jednom Londýnském obchodě zavtipkovat humorem sobě vlastním, ale nakonec z toho sešlo a potlesk ani cena za baviče roku se nekonala. Neuměla jsem prostě tu vtipnou myšlenku v angličtině vyjádřit. 

Každý máme nějakou osobnost a lidská řeč je jedním z nástrojů jak svojí osobnost ukázat ostatním. Ale pochopí okolí jací vlastně jsme, když s nimi mluvíme jinačím, než rodným jazykem?

Ještě minulý rok, než jsme se přestěhovali do Londýna, jsem měla problém mluvit anglicky. A spousta lidí s tímhle blokem pořád bojuje a někdy se přes to vůbec nepřenesou. Rozumí dobře až perfektně, jsou i docela sebevědomí, přesto nejsou schopní složit větu. Nemusí to vždycky znamenat to, že mají malou slovní zásobu, ale jakmile promluví jiným jazykem, jakoby promluvil jiný člověk. Stejný problém mám dodnes. I když mluvím už poměrně velmi dobře, někdy řeknu věci, které se pro českou Báru vůbec nehodí a ve svojí rodné zemi bych je nevypustila. V Anglii prodavačce klidně řeknu "Thank you, darling and have a great day" a jí vůbec nepřijde divné, že jí tak oslovuju. Zatímco říct v Česku prodavačce "zlatíčko" bych si netroufla :)) Až po nějaké době strávené v Anglii jsem si poprvé pořádně uvědomila, že heslo Kolik jazykům umíš, tolikrát si člověkem v sobě má velkou sílu. V mnoha ohledech z nás jiný jazyk udělá jiného člověka. Třeba já si tady připadám mnohem milejší :)

Jak jste na tom vy s jiným jazykem? Cítíte se jako v jiné kůži?