Stylingová výzva pro pět českých blogerek.

Poprvé po dlouhé době to nejsem já, kdo by se něčeho účastnil, ale kdo nějakou akci pořádá. Spolu se šikovnou Iri z blogu Můj dům, můj squat jsme oslovily pět nesmírně talentovaných českých lifestyle a decor blogerek, které si vzaly doslova do parády elegantní minimalisické porcelánové vázičky od SarkaS a dle svého vkusu je nastylizovaly a nafotily. Všechny příspěvky mají opravdu osobitý styl a odráží se v nich jedinečnost každé z nich. Mám nesmírnou radost, že se každé podařilo vytvořit něco tak krásného. Ze všech fotografií čiší jarní radost a jednoduchost, které jdou ruku v ruce s něžností bílého porcelánu.

A víte, co se mi líbí snad ještě víc? Ta překrásně čistá upřímnost holek, které si své výtvory pochválí i mezi sebou. Ano, to, co pořádáme je soutěž, ale těší mě, jak spolu všichni skvěle vychází.

Soutěžit můžete s touto výzvou také vy, a to o překrásné vařečky z Matějovy dílny. Mrkněte se na celou výzvu na blog k Iri, kde pod článkem zanechte komentář a tím se zařadíte do slosování.

Tímto ještě jednou děkuji všem blogerkám i hlasujícím, bez nichž by tahle soutěž a ostatně ani naše práce neměla takový smysl. :)

 

Nejhorší dárky mého dětství.

vscocam-photo-1-1.jpg

Když jsme se přestěhovali a dávali svým věcem místo a řád v novém domově, opět jsem se nostalgicky pohroužila do vzpomínek při prohlížení fotografií z dětství. Na spoustě z nich byly zachycené Vánoce a oslavy narozenin. A já jsem si pobaveně vybavila snímky, které v mojí sbírce chybí. Z Vánoc a narozenin, kdy jsem dostala ty nejhorší dárky na světě.

  1. Barunka, 9 let. Měkké dárky mi nikdy nevadily. A balíček, který jsem zpod stromku vytáhla, by svými rozměry víc vystihovalo slovo balík. Děti milují velké dárky! Natěšeně jsem roztrhla vánoční papír, pečlivě vyžehlený z minulých Vánoc, abych pod ním našla...ručníky. Asi dvacet kusů, froté, různých velikostí a vzorů. „To máš do výbavy.” A co to je sakra výbava? Krve by se ve mně nedořezal.
  2. Barunka, 11 let. Před měkkými dárky jsem po minulé zkušenosti obezřetná. Ale stalo se to předloni, takže ze zklamání jsem stihla vyrůst. Aby mohlo přijít další. Ještě větší. Rozumějte, v té době děsně frčeli Pokémoni. Takže asi abych byla cool mezi svými spolužáky, vysloužila jsem si zářivě červenou péřovou zimní bundu s motivem Ashe Catchema a jeho věrného Pikachu na zádech. Člověk by se hanbou propad v tomhle vyjít mezi lidi. Copak ručníky, ty člověk zahrabe do skříně a nikdo o nich nemusí vědět, ale ve škole se mi smáli ještě další dva roky. Protože proč kupovat novou bundu, když stará dobře slouží, že jo?
  3. Barunka, 13 let. Období někdy kolem narozenin. Už bylo teplo a v okolí se to hemžilo dětskými akcemi. A já jsem si spolu s pětiletými škvrňaty prošla dětskou pohádkovou stezku a plnila úkoly. Byla by to sranda, kdyby mi nebylo do breku. Byla jsem tam rozhodně nejstarší. Třešinkou na dortu ale nebyl diplom „Barborce za vzorné splnění všech úkolů.“, ale následný výlet na akci z poněkud jiného soudku. Demolition derby, spojené s přeskakováním dlouhých řad vraků Monster trucky, následované, na můj vkus příliš dlouhým, představením odvážného řidiče, který balancoval na postranních kolech svojí silné káry a kroužil za nadšeného křičení diváků po aréně. 

Dodnes netuším, co se mi těmi silně kontrastními akcemi snažili rodiče říct. Ale nostalgii při prohlížení fotografií mi to naštěstí nenarušilo. :)

A jaké jsou vaše nejhorší dárky?

8 holčičích důvodů proč běhat.

Že běhání prospívá zdraví a tělu je pravda tak zřejmá, že se ani neodvážím se s něčím takovým tasit právě tady. Třeba běhání nenávidíte stejně, jako já. Tedy jako jsem nenáviděla já. Přišla jsem mu na chuť a teď už se nevztekám jako malá holka (čti jako pubescentní trdlo na základce a střední), když po mně někdo chce pohyb intenzivnější než ten, který vyžaduje třeba mytí oken. A tak čas od času vyrážím ve svých krásných černorůžových teniskách, které mi dávají pocit rychlého pantera, do temných ulic Vinohrad, nově Prahy 5.

Třeba byste taky rády zvedly svůj rostoucí zadek z pohovky, jen vám chybí ty správné důvody proč vlastně začít!

  1. Jasně, že Zátopek běhal v odrbaných teniskách, ale jestli začínáte tak, jako jsem začínala já a ve vašem botníku jsou oxfordky, společenské boty na podpatku a sandálky, tak to prostě chce pořádnou výbavu. Co to znamená? Nákupy! 
  2. A co je na nových hadřících a botách to nejlepší? Ukázat je ostatním! Bude se vám chtít vyběhnout už jen proto, že vám to v nové mikině tak děsně moc sekne.
  3. Pijete víc vody a to jak známo pomáhá při odbourání celulitidy, víme? ;)
  4. Konečně máte čas přehrát si své oblíbené seriály. V hlavě. Nic vám totiž nepročistí mozkové závity tak, jako pohyb na čerstvém vzduchu. Když mám v hlavě bordel, běhání má zázračné čisticí účinky. Kam se hrabe zelený čaj s antioxidanty.
  5. Pomalu se vám zlepšuje fyzička, takže tramvaj dobíháte s elegancí lesní žínky. Samosebou s sebou nesmíte vláčet přespolní výbavu, moc vám asi nepomůžou ani lodičky na vysokých šteklích nebo týdenní nákup. 
  6. Formování postavy vám zvyšuje sebevědomí, takže si konečně dodáte odvahu laškovně mrkat na toho fešáckého baristu odnaproti. Už jen proto, že vypadá jako Ryan Gosling.
  7. Prdýlka radost poplácat. K tomu snad nemusím víc dodávat, ne? 
  8. Hubnutí. Když hubnete, zmenšuje se vám oblečení. A potřebujete nové. Co to znamená? Nákupy!

Sporty jsou príma. Nově jsem členkou futsalového týmu. Ještě jsme neměli ani trénink a většina z nás to nikdy nehrála (jsou jedinci jako třeba já, kteří ani neví, jak se to hraje), ale všichni se na to už děsně těšíme! A o tom sport je. Sranda. :)

Jak jste na tom se sporty vy? 

Soutěž o nej kolekci 2014 s Dej mi dárek.

Po čem vlastně vaše srdce touží? Je to štěstí do konce života? Velký dům? Výhra v loterii? Přejete si něco menšího? Tak malého, že se to dá přidat do wishlistu? Třeba na Dejmidarek.cz? :)

Dejmidarek.cz vyhlásilo soutěž o nejkrásnější blogerskou kolekci. Líbí se vám ta moje krásná, ekologická, srdcová a minimalistická? Tak skvělé! Oprašte svůj vtip a originalitu a napište k té mojí nějaký zajímavý postřeh. Tím jí dáte svůj hlas. Když dostane nejvíc hlasů, vyhraju já a když vy budete nejvtipnější, vyhrajete taky a všichni budeme šťastní. 

O co se hraje? Autoři tří nejvtipnějších komentářů vyhrají poukazy v hodnotě 500 Kč na nákup v Nordic day, 250 Kč do eshopu Zoot a k tomu pár tetovaček Tatuu dle vlastního výběru
A i ti co nevyhrají se mohou těšit na 15 % slevu do Nordic Day a Tatuu.

K účasti v soutěži je třeba se na Dejmidarek.cz registrovat a zanechat komentář pod mou kolekcí.

Co mě udělalo šťastnou v roce 2014.

Letošní rok byl poctivý v mnoha ohledech. Například jsem poprvé v životě poctivě držela v paměti svůj list předsevzetí z konce minulého roku.

Nejsem fanouškem bujarých oslav na Silvestra. Nemám pocit, že by končilo něco natolik významného, že by bylo třeba to propít, oslavit rozkopáním několika odpadkových košů na ulici nebo si projasnit večer rachejtlemi tisíce barev. Ale i když se budu bránit zuby nehty, čísla gregoriánského kalendáře nepřelstím a musím se smířit s tím, že rok končí a začíná nový. Uzavřené období. A jakás takás bilance je prostě nasnadě.

Tu průběžnou jste si mohli přečíst na konci května. Dnes jen doplním, že rok 2014 byl skutečně tak happy, jak mi mnozí přáli koncem roku 2013. Byl to rok cestování. Rok redukování na menší počet věcí i úhlavních přátel. Rok bez velkého fňukání. Rok odvahy a nových projektů. Rok nových úhlavních přátel. 

Tento rok jsme bydleli v Londýně a pak na desítkách dalších míst po celé Evropě. Nikde déle než týden. Dokázali jsme několik měsíců žít jen s věcmi, co se vejdou do kufru. Teď jich máme zase o něco víc a taky je to fajn. Poustevníci z nás nebudou, ale víme, že bez lecjakých kravin se obejdeme.

Tento rok jsem sebrala odvahu a postavila se za svojí práci na blogu, když jsem psala holkám z magazínu SOFFA, že bych pro ně chtěla přispívat. To, co a jak dělají, mě nadchlo a u prvního čísla jsem si říkala, jak by bylo krásné, kdyby možná, jednou, až budu o něco lepší, bych snad dostala sem tam šanci se k nim nachomýtnout. Byli jsme zrovna v nemocnici na Slovinsku, jen pár hodin po Bernardově nehodě, když jsem si četla e-mail od nadšené Adély, že bude moc ráda, když se s nimi na magazínu budu podílet. Nečekala, až se jednou v budoucnu zlepším, zkusila jsem prorazit s tím, co mám a zlepšovala jsem se s každým jejich číslem. 

Tento rok jsem začala budovat HNST.LY. Je to srdcovka nejen proto, že to je můj projekt, ale protože mě spojuje s hromadou dalších srdcařů. S těmi, co šikovnýma rukama dovedou vytvořit fantastické věci. I s těmi, co to neumí, ale vlídným slůvkem o celém tomhle projektu mě pohladili po duši a dali tím smysl mojí práci. 

Tento rok mi změnilo život několik lidí. Barbara, díky které běhám, Margherita a Attilio, kteří mě naučili poslouchat, Frida, díky které už na nic nikdy nebudu moc stará, Majda a Lenka, od nichž přišel e-mail v tu nejsprávnější chvíli a staly se součástí mojí srdcovky. Díky, slečny!

Tento rok jsme si všechny filmy, které jsme viděli, zaplatili. 

Tento rok jsem si nasadila přísnou informační dietu a zprávy sleduju jen z Twitteru. I tak jsem pořád v obraze. Mám výcuc jen toho nejlepšího z těch nejlepších zdrojů. 

Tento rok jsem byla zase o něco odvážnější, moudřejší a dospělejší než ten minulý. A v hloubi duše si přeju, aby patnáctka rozsekala čtrnáctku na hadry.

Toť moje jediné předsevzetí.

Čtení na zbytek mezisvátečních dní. SOFFA 06.

Ježíška už jsme si všichni nadělili, teď je konečně čas nadělit si ještě pár klidních dní než začne kolotoč po Novém roce. 
Až si budete chtít odpočinout od seriózní beletrie, která na vás čekala pod stromečkem, je tady pro vás SOFFA, náš nejkrásnější časopis o designu, životním stylu, jídle, zajímavých lidech a cestování. 

Šesté vydání SOFFA je vánoční a pohádkové, ale zároveň stylové a originální přesně tak, jak se to od SOFFA týmu dá očekávat. A že už je po Vánocích ještě neznamená, že na pohádky je pozdě. 

Mezi moje tipy ze šestého čísla řadím fashion story; tentokrát velmi netradičně s burleskními kostýmy, nafocená fantastickou fotografkou Alžbětou Jungrovou. Určitě si nenechte ujít článek O slunovratu, který vznikl ve spolupráci s Květinovým lahůdkářstvím (o jejich příběhu jsme mimochodem psali i na blogu HNST.LY). Líbí se mi, jak je trochu creepy, připomíná mi Kytici. A nakonec vás pozvu ještě na svoje dva články, první je článek o kreativních lidech, který jsem tentokrát měla tu čest fotit já, a ještě větší čest byla setkat se se sympatickou ilustrátorkou Dadou Tragorovou. Druhý můj článek je recept na bylinkovou pražmu. Nechte si chutnat :)

Soffa06_english51.jpg

Protože tak se to přeci dělá.

Důvodů, proč nesnášet svátky a Vánoce je hromada. Já vás vlastně chápu. První výzdoba v obchoďáku se objevila na konci října, koledy v podání Lucky Bílé do vás začali hustit jen asi dva týdny poté. Reklamy v televizi, v rádiu, v tramvaji i na autobusové zastávce, ze které jezdíte každé ráno do rachoty vám kladou stále ty samé otázky: "Už máte dárky?", "Co letos darujete pod stromeček?" nebo čtete rafinovaná hesla jako "Vánoce jsou za dveřmi, ale letos nadělujeme my!" nebo "Kupte dárky ihned, zaplaťte až po novém roce.". Do toho vás začnou na facebookové tajmlajně prudit už z kraje listopadu fotky cukroví, které jsou zanedlouho následovány obrázky svítících vánočních výzdob oken panelákových tři plus jedna, případně adventních věnců a handmade ozdůbek tak kýčovitých, že vám z nich začne krvácet oko, včetně toho na punčoše i toho mastného na hovězím vývaru z nedělního oběda. 

Člověk je tvor snadno ovlivnitelný a tak se velmi brzy začne chytat za hlavu, že nic z toho ještě nedělá a už už mastí pekáč, aby na něj vyložil první várku lineckého cukroví. Zapojit se musí celá rodina, pekáč následuje pekáč, hasicí přístroj je v pohotovosti, případně i lékárnička je po ruce, kdyby došlo na popáleniny, kterým se s hasicím přístrojem nedalo předejít. Stres a zmatek následuje vyčerpání a beznaděj, že jsme ještě nesehnali dárek pro bratrance z třetího kolene, se kterým se vidíme dvakrát do roka, ale něco se koupit musí, vždyť je to propánakrále rodina! Druhý adventní víkend se budou péct perníčky, třetí adventní víkend se ještě musí vyšůrovat každý kout, včetně vrchních polic, kam se normálně odkládají jen zavařovačky, ale blejskat se to musí, protože i tam určitě dohlédne přísné oko sváteční návštěvy.
A já mám takový pocit, že vám ještě nikdo neřekl, že Vánoce můžou probíhat v klidu a míru. Že spousta věcí se nemusí. Že svátky se obejdou bez cukroví, perníčků, naleštěných polic a věřte tomu nebo ne, dokonce i bez dárků.

Ruku na srdce, i já jsem to dělala stejně. Pekla jsem sedm druhů cukroví, v dárkových obchodech jsem 20. koupila poslední slušný lapač prachu, který jim tam zůstal, popadla první, nejméně infantilní balící papír v nejbližším papírnictví, do IKEA jsme se hnali pro ten největší vánoční strom  a sadu červených vánočních ozdob s flitry. Stromeček jsem zdobila 24. ráno, hned potom se jala chystat večeři, která mi zabrala (a vůbec nevím proč) i šest hodin. A když bylo konečně po Vánocích, měla jsem tři kila navíc a v sobě podivný pocit prázdnoty. Snažila jsem se tak moc všechno stihnout a mít to perfektní, že mi ty Vánoce vlastně unikly. Neužila jsem si je, a přitom Vánoce tak miluju. A Každý rok jsem si říkala to samé 'Příští rok to udělám jinak.' Což se stalo poprvé až letos.

Neupekla jsem ani jeden perníček. Nemáme žádný strom. Ani jednu ozdobu. Nezapálila jsem ani jednu svíčku na adventním věnci. To proto, že nemáme věnec. Nemám ani jeden dárek. A žádný dárek nečekám. Nemám umytá okna. Dokonce jsem ještě ani nekoupila nové sáčky do vysavače. Koledy si pouštím zcela dobrovolně. A na Štědrý den? Na Štědrý den půjdeme s Petrem vypomáhat jako dobrovolníci do Armády spásy. 
Umím si představit užít si ty Vánoce víc. Nad ozdobami, cukrovím, stromkem ani dárky jsem nezanevřela a dokonce je neodsuzuju. Ale jsem ráda, že se mi alespoň jeden rok daří zažít Vánoce úplně jinak. Možná trochu smutně a nezúčastněně, ale je to sakra dobrý pocit uvědomit si, že nic z toho nemusím, nic se ode mně nečeká a já se nemusím srovnávat se všemi ostatními, kteří to tak dělají. 

Jsem svobodná.

Neposlouchejte mě, já chci poslouchat vás.

Už jste někdy zkoušeli něco budovat? Jméno? Obchod? Značku? Žádná sranda, vážení.

Před měsícem jsem byla na jednom podnikatelském setkání, kde moje kamarádka mluvila o začátcích svého podnikání. Provozuje kosmetický salón. K Vánocům jednou dostala od rodičů peníze jako dárek, které použila na zaplacení jednoho nájmu. O asi tři měsíce později za ní přišla její mamka a jejich rozhovor probíhal nějak takhle

„Ty tak hrozně moc pracuješ, měla by sis vzít dovolenou.“
„Mami, já si teď ale nemůžu vzít dovolenou.“
„Ale proč ne? Aspoň by sis odpočinula.“
„No ale teď prostě nemůžu, nejde to.“
„A proč ne.“
„Protože teď na to nemám peníze.“
„Ale vždyť jsme Ti k Vánocům dali ty peníze na nájem.“
„No ale to bylo před třemi měsíci. Teď je doba špatná, měli jsme málo zákazníků. Nevydělala jsem dost peněz.“
„Jak to, že nevyděláváš. Vždyť přeci podnikáš, ne?“...

Někteří lidé mají o podnikání dost zkreslené představy, ale to by bylo na dlouhou debatu :) Co chci dnes napsat je, že podnikat nebo cokoli budovat je běh na dlouhou trať. V začátcích vás drží nad vodou malé a větší drobnosti. Když vám přibyde fanoušek, komentář na blogu, přijde první objednávka, první poděkování od spokojeného zákazníka, e-mail od fanynky, co je z vás tak nadšená, že bude pracovat i zadarmo, jen aby toho mohla být součástí, pochvala od cizích lidí, kteří vám řeknou, že děláte super projekt, i když jste jim řekli jen půlku informací, odpověď od nadšeného tvůrce, že se těší, až v tom pojede s váma a tak dál,... A přesně tyhle malé krůčky vás posouvají dál. Motivují vyškrábat se ráno z postele. Pracovat až do dvou ráno. 

Seberete odvahu se ptát. Zjistíte, že když se ptáte, víte víc. Nejen víc toho dobrého, ale i toho, u čeho si chcete zacpat uši, začít dupat nohama a nahlas křičet "Lá, lá, lá, lá, lá!".

A já se moc ráda budu ptát právě vás. Přijďte se podívat tento pátek na první HNST.LY pop-up shop v Zahradě na niti. K vidění a koupi tu budou krásné poctivé produkty od zapálených srdcařů a já si ráda poslechnu Vaše názory i co bychom mohli zlepšit. Jo a pečeme pro vás bábovku a vaříme punč! :)

Slibuju, že se zdržím dupání, vztekání i jakýchkoli jiných, nevhodně hlasitých projevů. Nebo si to aspoň nechám až domů. Možná.  :))

Minimalismus v praxi: Věnujte mi radši svůj čas

Od jisté doby nemám ráda dárky. Příjmání ani dávání. Není to o sobectví, ale o opravdovosti. Dárky dávané k příležitosti jsou neupřímné. Narozeniny, Vánoce, svatby, výročí, občas i dárky z cest. Čeká se to. Dávají se, protože se to tak dělá.

Jenže ztráta kouzla není to jediné, co mě dárcích štve. Dávat nebo dostávat dárek za každou cenu vede k tomu, že se vám doma hromadí hrnečky s kočkami, trička, do kterých se nevejdete ani když vám bylo 12, nevkusné sošky, cédéčka s country muzikou, ke které máte asi tak blízko jako Miloš k vybranému slovníku nebo filmy tak hodnotné, že se svojí kvalitou perou o místo v žebříčku na ČSFD s dalšími snímky označenými tmavě šedou barvou.

Co s tím?

Poukazy jsou fajn. Že to je moc neosobní? Ale jděte! Není to o nic víc neosobní, než den předem shánět dárek v nákupním centru, protože „Ježišmarja, přece nepřijedeme s prázdnou!“

Kurzy. Ještě lepší! Co je krásnější dárek než naučit se něco nového? Nebo zdokonalit se v něčem, v čem se zdokonalit chceme? Každého něco baví. Nebo každý by si přinejmenším něco rád vyzkoušel. Já asi tak tisíc věcí.

Nejlepší dárek? Strávit čas s obdarovaným. No vážně. Dejte pokoj s večírkem. Vezměte mě na večeři, na bowling, do čajovny nebo mi kupte kafe a pojďme si sednout na zídku a pozorovat světélkující město. To je něco, co je trvalé. To je něco, co vydrží. A něco, co nezabírá žádné místo a vezmete si to s sebou kamkoli na světě.

Vzpomínky.
Zážitky.
Smích.
Historky.

Střízlivá úvaha o opilosti.

Ten den byl poněkud ponurý a počasí lezavé, což se krapítek podepsalo na mojí náladě. Stála jsem na nástupišti na Můstku a přemýšlela o asi milionech úkolů, které ještě ten den mám na svých bedrech. Bylo už kolem páté, přesto se přede mnou rýsoval ještě dlouhý pracovní den. Rozmrzele jsem se dívala po zamračených tvářích svých spolucestujících, kteří upírali svůj zrak na digitální tabuli oznamující kolik zbývá ještě minut do příjezdu další soupravy metra. Nikdo z nás, kdo tam stál, nevypadal zrovna nejradostněji. V ten moment se z eskalátorů přiřítilo asi pět hlučných děvčat, jen o něco mladších než jsem já. Poskakovaly kolem sebe ve svém malém hloučku, křičely jedna přes druhou jako by neslyšely vlastní slova, přestože na nástupišti vládl relativní klid.

Když přijelo metro, tak mě trochu rozhodilo, že to ukřičené stádečko jede se mnou ve stejném vagonu. Obecně nemám ráda hlučné lidi a tak mě trochu štvalo, že svým chováním obtěžují okolí. Hihňaly se jako neukázněné puberťačky, plácaly páté přes deváté, křičely na sebe, přestože od sebe seděly metr a půl. A já seděla přímo naproti nim a dívala se. A pak se jedna z nich rozpustile rozložila na sedačku a radostně vzdychla "Oh, girls, I am sooo drunk!" a všechny ostatní se smály. Včetně mě.

Pozorovala jsem je jak se baví a najednou zatoužila tam sedět s nimi. Opít se v pět odpoledne do té fáze, kdy mám radost a nestarám se o svět kolem sebe. Co na tom, že hlučím a ostatní se na mě nevraživě dívají. Jsem tam jen já a moji kamarádi. Svět patří nám. 

Mám ráda svojí osobnost, když jsem trochu líznutá. Pořád se směju a nic není najednou problém. Tančit na veřejnosti, mluvit cizími jazyky, seznamovat se, být lidem blíž, objímat je, vyznat jim lásku. Křičet na celé kolo, sdělovat si tajemství, která bych za normálního stavu neřekla sama sobě ani šeptem. Když piju, jsem upřímná. Když piju, jsem často taková, jaká bych chtěla být za střízliva. Odvážnější, rozpustilejší, odhodlanější. Když piju, jako bych byla víc opravdová a sama sebou.

A tak jsem je s úsměvem pozorovala celou dobu než vystoupily. Neměly o tom ani ponětí. Domů jsem dorazila o poznání radostnější. Slečny přiletuvší z Anglie mě nakazily svojí šťastnou náladou. 

Opijte se a pojďte mě potkat. Make my day aniž bych musela utrácet za alkohol. Ukažte mi svojí radost a nakažte mě smíchem. Nechám se svézt na ovíněné vlně s vámi. A spolu rozveselíme celý svět.