Soutěž o nej kolekci 2014 s Dej mi dárek.

Po čem vlastně vaše srdce touží? Je to štěstí do konce života? Velký dům? Výhra v loterii? Přejete si něco menšího? Tak malého, že se to dá přidat do wishlistu? Třeba na Dejmidarek.cz? :)

Dejmidarek.cz vyhlásilo soutěž o nejkrásnější blogerskou kolekci. Líbí se vám ta moje krásná, ekologická, srdcová a minimalistická? Tak skvělé! Oprašte svůj vtip a originalitu a napište k té mojí nějaký zajímavý postřeh. Tím jí dáte svůj hlas. Když dostane nejvíc hlasů, vyhraju já a když vy budete nejvtipnější, vyhrajete taky a všichni budeme šťastní. 

O co se hraje? Autoři tří nejvtipnějších komentářů vyhrají poukazy v hodnotě 500 Kč na nákup v Nordic day, 250 Kč do eshopu Zoot a k tomu pár tetovaček Tatuu dle vlastního výběru
A i ti co nevyhrají se mohou těšit na 15 % slevu do Nordic Day a Tatuu.

K účasti v soutěži je třeba se na Dejmidarek.cz registrovat a zanechat komentář pod mou kolekcí.

Co mě udělalo šťastnou v roce 2014.

Letošní rok byl poctivý v mnoha ohledech. Například jsem poprvé v životě poctivě držela v paměti svůj list předsevzetí z konce minulého roku.

Nejsem fanouškem bujarých oslav na Silvestra. Nemám pocit, že by končilo něco natolik významného, že by bylo třeba to propít, oslavit rozkopáním několika odpadkových košů na ulici nebo si projasnit večer rachejtlemi tisíce barev. Ale i když se budu bránit zuby nehty, čísla gregoriánského kalendáře nepřelstím a musím se smířit s tím, že rok končí a začíná nový. Uzavřené období. A jakás takás bilance je prostě nasnadě.

Tu průběžnou jste si mohli přečíst na konci května. Dnes jen doplním, že rok 2014 byl skutečně tak happy, jak mi mnozí přáli koncem roku 2013. Byl to rok cestování. Rok redukování na menší počet věcí i úhlavních přátel. Rok bez velkého fňukání. Rok odvahy a nových projektů. Rok nových úhlavních přátel. 

Tento rok jsme bydleli v Londýně a pak na desítkách dalších míst po celé Evropě. Nikde déle než týden. Dokázali jsme několik měsíců žít jen s věcmi, co se vejdou do kufru. Teď jich máme zase o něco víc a taky je to fajn. Poustevníci z nás nebudou, ale víme, že bez lecjakých kravin se obejdeme.

Tento rok jsem sebrala odvahu a postavila se za svojí práci na blogu, když jsem psala holkám z magazínu SOFFA, že bych pro ně chtěla přispívat. To, co a jak dělají, mě nadchlo a u prvního čísla jsem si říkala, jak by bylo krásné, kdyby možná, jednou, až budu o něco lepší, bych snad dostala sem tam šanci se k nim nachomýtnout. Byli jsme zrovna v nemocnici na Slovinsku, jen pár hodin po Bernardově nehodě, když jsem si četla e-mail od nadšené Adély, že bude moc ráda, když se s nimi na magazínu budu podílet. Nečekala, až se jednou v budoucnu zlepším, zkusila jsem prorazit s tím, co mám a zlepšovala jsem se s každým jejich číslem. 

Tento rok jsem začala budovat HNST.LY. Je to srdcovka nejen proto, že to je můj projekt, ale protože mě spojuje s hromadou dalších srdcařů. S těmi, co šikovnýma rukama dovedou vytvořit fantastické věci. I s těmi, co to neumí, ale vlídným slůvkem o celém tomhle projektu mě pohladili po duši a dali tím smysl mojí práci. 

Tento rok mi změnilo život několik lidí. Barbara, díky které běhám, Margherita a Attilio, kteří mě naučili poslouchat, Frida, díky které už na nic nikdy nebudu moc stará, Majda a Lenka, od nichž přišel e-mail v tu nejsprávnější chvíli a staly se součástí mojí srdcovky. Díky, slečny!

Tento rok jsme si všechny filmy, které jsme viděli, zaplatili. 

Tento rok jsem si nasadila přísnou informační dietu a zprávy sleduju jen z Twitteru. I tak jsem pořád v obraze. Mám výcuc jen toho nejlepšího z těch nejlepších zdrojů. 

Tento rok jsem byla zase o něco odvážnější, moudřejší a dospělejší než ten minulý. A v hloubi duše si přeju, aby patnáctka rozsekala čtrnáctku na hadry.

Toť moje jediné předsevzetí.

Čtení na zbytek mezisvátečních dní. SOFFA 06.

Ježíška už jsme si všichni nadělili, teď je konečně čas nadělit si ještě pár klidních dní než začne kolotoč po Novém roce. 
Až si budete chtít odpočinout od seriózní beletrie, která na vás čekala pod stromečkem, je tady pro vás SOFFA, náš nejkrásnější časopis o designu, životním stylu, jídle, zajímavých lidech a cestování. 

Šesté vydání SOFFA je vánoční a pohádkové, ale zároveň stylové a originální přesně tak, jak se to od SOFFA týmu dá očekávat. A že už je po Vánocích ještě neznamená, že na pohádky je pozdě. 

Mezi moje tipy ze šestého čísla řadím fashion story; tentokrát velmi netradičně s burleskními kostýmy, nafocená fantastickou fotografkou Alžbětou Jungrovou. Určitě si nenechte ujít článek O slunovratu, který vznikl ve spolupráci s Květinovým lahůdkářstvím (o jejich příběhu jsme mimochodem psali i na blogu HNST.LY). Líbí se mi, jak je trochu creepy, připomíná mi Kytici. A nakonec vás pozvu ještě na svoje dva články, první je článek o kreativních lidech, který jsem tentokrát měla tu čest fotit já, a ještě větší čest byla setkat se se sympatickou ilustrátorkou Dadou Tragorovou. Druhý můj článek je recept na bylinkovou pražmu. Nechte si chutnat :)

Soffa06_english51.jpg

Protože tak se to přeci dělá.

Důvodů, proč nesnášet svátky a Vánoce je hromada. Já vás vlastně chápu. První výzdoba v obchoďáku se objevila na konci října, koledy v podání Lucky Bílé do vás začali hustit jen asi dva týdny poté. Reklamy v televizi, v rádiu, v tramvaji i na autobusové zastávce, ze které jezdíte každé ráno do rachoty vám kladou stále ty samé otázky: "Už máte dárky?", "Co letos darujete pod stromeček?" nebo čtete rafinovaná hesla jako "Vánoce jsou za dveřmi, ale letos nadělujeme my!" nebo "Kupte dárky ihned, zaplaťte až po novém roce.". Do toho vás začnou na facebookové tajmlajně prudit už z kraje listopadu fotky cukroví, které jsou zanedlouho následovány obrázky svítících vánočních výzdob oken panelákových tři plus jedna, případně adventních věnců a handmade ozdůbek tak kýčovitých, že vám z nich začne krvácet oko, včetně toho na punčoše i toho mastného na hovězím vývaru z nedělního oběda. 

Člověk je tvor snadno ovlivnitelný a tak se velmi brzy začne chytat za hlavu, že nic z toho ještě nedělá a už už mastí pekáč, aby na něj vyložil první várku lineckého cukroví. Zapojit se musí celá rodina, pekáč následuje pekáč, hasicí přístroj je v pohotovosti, případně i lékárnička je po ruce, kdyby došlo na popáleniny, kterým se s hasicím přístrojem nedalo předejít. Stres a zmatek následuje vyčerpání a beznaděj, že jsme ještě nesehnali dárek pro bratrance z třetího kolene, se kterým se vidíme dvakrát do roka, ale něco se koupit musí, vždyť je to propánakrále rodina! Druhý adventní víkend se budou péct perníčky, třetí adventní víkend se ještě musí vyšůrovat každý kout, včetně vrchních polic, kam se normálně odkládají jen zavařovačky, ale blejskat se to musí, protože i tam určitě dohlédne přísné oko sváteční návštěvy.
A já mám takový pocit, že vám ještě nikdo neřekl, že Vánoce můžou probíhat v klidu a míru. Že spousta věcí se nemusí. Že svátky se obejdou bez cukroví, perníčků, naleštěných polic a věřte tomu nebo ne, dokonce i bez dárků.

Ruku na srdce, i já jsem to dělala stejně. Pekla jsem sedm druhů cukroví, v dárkových obchodech jsem 20. koupila poslední slušný lapač prachu, který jim tam zůstal, popadla první, nejméně infantilní balící papír v nejbližším papírnictví, do IKEA jsme se hnali pro ten největší vánoční strom  a sadu červených vánočních ozdob s flitry. Stromeček jsem zdobila 24. ráno, hned potom se jala chystat večeři, která mi zabrala (a vůbec nevím proč) i šest hodin. A když bylo konečně po Vánocích, měla jsem tři kila navíc a v sobě podivný pocit prázdnoty. Snažila jsem se tak moc všechno stihnout a mít to perfektní, že mi ty Vánoce vlastně unikly. Neužila jsem si je, a přitom Vánoce tak miluju. A Každý rok jsem si říkala to samé 'Příští rok to udělám jinak.' Což se stalo poprvé až letos.

Neupekla jsem ani jeden perníček. Nemáme žádný strom. Ani jednu ozdobu. Nezapálila jsem ani jednu svíčku na adventním věnci. To proto, že nemáme věnec. Nemám ani jeden dárek. A žádný dárek nečekám. Nemám umytá okna. Dokonce jsem ještě ani nekoupila nové sáčky do vysavače. Koledy si pouštím zcela dobrovolně. A na Štědrý den? Na Štědrý den půjdeme s Petrem vypomáhat jako dobrovolníci do Armády spásy. 
Umím si představit užít si ty Vánoce víc. Nad ozdobami, cukrovím, stromkem ani dárky jsem nezanevřela a dokonce je neodsuzuju. Ale jsem ráda, že se mi alespoň jeden rok daří zažít Vánoce úplně jinak. Možná trochu smutně a nezúčastněně, ale je to sakra dobrý pocit uvědomit si, že nic z toho nemusím, nic se ode mně nečeká a já se nemusím srovnávat se všemi ostatními, kteří to tak dělají. 

Jsem svobodná.

Neposlouchejte mě, já chci poslouchat vás.

Už jste někdy zkoušeli něco budovat? Jméno? Obchod? Značku? Žádná sranda, vážení.

Před měsícem jsem byla na jednom podnikatelském setkání, kde moje kamarádka mluvila o začátcích svého podnikání. Provozuje kosmetický salón. K Vánocům jednou dostala od rodičů peníze jako dárek, které použila na zaplacení jednoho nájmu. O asi tři měsíce později za ní přišla její mamka a jejich rozhovor probíhal nějak takhle

„Ty tak hrozně moc pracuješ, měla by sis vzít dovolenou.“
„Mami, já si teď ale nemůžu vzít dovolenou.“
„Ale proč ne? Aspoň by sis odpočinula.“
„No ale teď prostě nemůžu, nejde to.“
„A proč ne.“
„Protože teď na to nemám peníze.“
„Ale vždyť jsme Ti k Vánocům dali ty peníze na nájem.“
„No ale to bylo před třemi měsíci. Teď je doba špatná, měli jsme málo zákazníků. Nevydělala jsem dost peněz.“
„Jak to, že nevyděláváš. Vždyť přeci podnikáš, ne?“...

Někteří lidé mají o podnikání dost zkreslené představy, ale to by bylo na dlouhou debatu :) Co chci dnes napsat je, že podnikat nebo cokoli budovat je běh na dlouhou trať. V začátcích vás drží nad vodou malé a větší drobnosti. Když vám přibyde fanoušek, komentář na blogu, přijde první objednávka, první poděkování od spokojeného zákazníka, e-mail od fanynky, co je z vás tak nadšená, že bude pracovat i zadarmo, jen aby toho mohla být součástí, pochvala od cizích lidí, kteří vám řeknou, že děláte super projekt, i když jste jim řekli jen půlku informací, odpověď od nadšeného tvůrce, že se těší, až v tom pojede s váma a tak dál,... A přesně tyhle malé krůčky vás posouvají dál. Motivují vyškrábat se ráno z postele. Pracovat až do dvou ráno. 

Seberete odvahu se ptát. Zjistíte, že když se ptáte, víte víc. Nejen víc toho dobrého, ale i toho, u čeho si chcete zacpat uši, začít dupat nohama a nahlas křičet "Lá, lá, lá, lá, lá!".

A já se moc ráda budu ptát právě vás. Přijďte se podívat tento pátek na první HNST.LY pop-up shop v Zahradě na niti. K vidění a koupi tu budou krásné poctivé produkty od zapálených srdcařů a já si ráda poslechnu Vaše názory i co bychom mohli zlepšit. Jo a pečeme pro vás bábovku a vaříme punč! :)

Slibuju, že se zdržím dupání, vztekání i jakýchkoli jiných, nevhodně hlasitých projevů. Nebo si to aspoň nechám až domů. Možná.  :))

Minimalismus v praxi: Věnujte mi radši svůj čas

Od jisté doby nemám ráda dárky. Příjmání ani dávání. Není to o sobectví, ale o opravdovosti. Dárky dávané k příležitosti jsou neupřímné. Narozeniny, Vánoce, svatby, výročí, občas i dárky z cest. Čeká se to. Dávají se, protože se to tak dělá.

Jenže ztráta kouzla není to jediné, co mě dárcích štve. Dávat nebo dostávat dárek za každou cenu vede k tomu, že se vám doma hromadí hrnečky s kočkami, trička, do kterých se nevejdete ani když vám bylo 12, nevkusné sošky, cédéčka s country muzikou, ke které máte asi tak blízko jako Miloš k vybranému slovníku nebo filmy tak hodnotné, že se svojí kvalitou perou o místo v žebříčku na ČSFD s dalšími snímky označenými tmavě šedou barvou.

Co s tím?

Poukazy jsou fajn. Že to je moc neosobní? Ale jděte! Není to o nic víc neosobní, než den předem shánět dárek v nákupním centru, protože „Ježišmarja, přece nepřijedeme s prázdnou!“

Kurzy. Ještě lepší! Co je krásnější dárek než naučit se něco nového? Nebo zdokonalit se v něčem, v čem se zdokonalit chceme? Každého něco baví. Nebo každý by si přinejmenším něco rád vyzkoušel. Já asi tak tisíc věcí.

Nejlepší dárek? Strávit čas s obdarovaným. No vážně. Dejte pokoj s večírkem. Vezměte mě na večeři, na bowling, do čajovny nebo mi kupte kafe a pojďme si sednout na zídku a pozorovat světélkující město. To je něco, co je trvalé. To je něco, co vydrží. A něco, co nezabírá žádné místo a vezmete si to s sebou kamkoli na světě.

Vzpomínky.
Zážitky.
Smích.
Historky.

Střízlivá úvaha o opilosti.

Ten den byl poněkud ponurý a počasí lezavé, což se krapítek podepsalo na mojí náladě. Stála jsem na nástupišti na Můstku a přemýšlela o asi milionech úkolů, které ještě ten den mám na svých bedrech. Bylo už kolem páté, přesto se přede mnou rýsoval ještě dlouhý pracovní den. Rozmrzele jsem se dívala po zamračených tvářích svých spolucestujících, kteří upírali svůj zrak na digitální tabuli oznamující kolik zbývá ještě minut do příjezdu další soupravy metra. Nikdo z nás, kdo tam stál, nevypadal zrovna nejradostněji. V ten moment se z eskalátorů přiřítilo asi pět hlučných děvčat, jen o něco mladších než jsem já. Poskakovaly kolem sebe ve svém malém hloučku, křičely jedna přes druhou jako by neslyšely vlastní slova, přestože na nástupišti vládl relativní klid.

Když přijelo metro, tak mě trochu rozhodilo, že to ukřičené stádečko jede se mnou ve stejném vagonu. Obecně nemám ráda hlučné lidi a tak mě trochu štvalo, že svým chováním obtěžují okolí. Hihňaly se jako neukázněné puberťačky, plácaly páté přes deváté, křičely na sebe, přestože od sebe seděly metr a půl. A já seděla přímo naproti nim a dívala se. A pak se jedna z nich rozpustile rozložila na sedačku a radostně vzdychla "Oh, girls, I am sooo drunk!" a všechny ostatní se smály. Včetně mě.

Pozorovala jsem je jak se baví a najednou zatoužila tam sedět s nimi. Opít se v pět odpoledne do té fáze, kdy mám radost a nestarám se o svět kolem sebe. Co na tom, že hlučím a ostatní se na mě nevraživě dívají. Jsem tam jen já a moji kamarádi. Svět patří nám. 

Mám ráda svojí osobnost, když jsem trochu líznutá. Pořád se směju a nic není najednou problém. Tančit na veřejnosti, mluvit cizími jazyky, seznamovat se, být lidem blíž, objímat je, vyznat jim lásku. Křičet na celé kolo, sdělovat si tajemství, která bych za normálního stavu neřekla sama sobě ani šeptem. Když piju, jsem upřímná. Když piju, jsem často taková, jaká bych chtěla být za střízliva. Odvážnější, rozpustilejší, odhodlanější. Když piju, jako bych byla víc opravdová a sama sebou.

A tak jsem je s úsměvem pozorovala celou dobu než vystoupily. Neměly o tom ani ponětí. Domů jsem dorazila o poznání radostnější. Slečny přiletuvší z Anglie mě nakazily svojí šťastnou náladou. 

Opijte se a pojďte mě potkat. Make my day aniž bych musela utrácet za alkohol. Ukažte mi svojí radost a nakažte mě smíchem. Nechám se svézt na ovíněné vlně s vámi. A spolu rozveselíme celý svět.

Nasadila jsem tomu korunu!

Poslední dny je ticho jako po pěšině. Já vím, já vím. 

Jedna z těch zvláštních věcí, které se staly po našem návratu do Prahy před třemi týdny je ta, že skoro na nic nemám čas. Do teď byl pro mě takovýhle stav nezvyklý a naopak jsem nevěděla co s tou přemírou času dělat. Věděla jsem, že během cestování toho nemůžu spáchat tolik kolik bych si přála, zvlášť když to zahrnovalo návštěvy kultůrních akcí. A tak jsem se těšila, jak tu časovou prázdnotu tady zaplním vším možným, však jistě si někteří z vás pamatují můj seznam. 

Ale musím přiznat, že to, na co jsem se těšila do Prahy nejvíc bylo, že se konečně opřu do projektu, který mi dává smysl, totiž do HNST.LY. Nejen, že jsem se do toho zažrala tak, že se tomu věnuju skoro 24 hodin denně, ale ukázalo se, že dělat něco, co vás skutečně baví vede k tomu, že začnete přitahovat podobně smýšlející lidi. To v příbězích na webu HNST.LY uslyšíte ze všech stran, nicméně je to zkušenost nepřenosná a zažijete to až se vám to skutečně stane. A tak se stalo, že na HNST.LY nejsem už sama, ale tvoří se mi skvělý tým lidí, kteří na tom pracují se stejnou vášní jako já. Pro blog HNST.LY jsme začaly lovit příběhy dalších lidí, kteří vytáří nějakou hodnotu, lidí, kteří třeba nevytvoří hmatatelný produkt, ale dělají svojí práci nebo koníček s láskou, o které stojí za to napsat. 

A v neposlední řadě jsem vyplivla velké sousto představy, které jsem si ukousla, a to rozšiřovat poctivé produkty do celého světa. Velmi záhy jsem zjstila, že na to nemám kapacitu a prozatím postačí, když se budu snažit něco změnit k lepšímu v téhle naší malé, avšak slibné zemičce a od úterý je tak možné v e-shopu HNST.LY nakupovat v českých korunách. 

Aby toho nebylo málo, bude před Vánoci (a snad ještě i v průběhu listopadu) možné vidět HNST.LY naživo v pop-up shopech, které jsme začaly připravovat a kde se nám snad podaří zapojit všechny vaše smysly ;)

Nakonec přichází výzva pro vás. Budeme vděčné za všechny vaše tipy na zajímavé příběhy lidí, včetně těch, kteří vyrábí něco, co by se nám do HNST.LY hodilo. A jestli vás myšlenka HNST.LY nadchla, místo v našem skromném, ale nadšeném týmu se vždycky najde, stejně tak oceníme i přiloženou ruku k dílu! 

Na vaše nápady, postřehy i komentáře se těším já, Hanka a Majda!

Byla jsem tam a bylo to skvělý! #designblok

Letošního Designbloku, jsem se neúčastnila jen jako návštěvník, ale jakou autorka vlastní instalace. Jestli sledujete můj Twitter, tak to víte a omlouvám se vám za spamy, ale tu radost z toho, že se někomu líbila moje práce jsem nemohla nesdílet :)

Meet Czech Design ve spolupráci se SOFFA magazínem pozvali čtyři evropské blogery, kteří dostali za úkol vybrat si z letošního Designbloku to nejlepší a nainstalovat to pak dle vlastního vkusu do předem určeného prostoru během jednodenního workshopu, který se konal v úterý. Ve středu jsme pak o své práci a jak jinak než o blogování mluvili v Superstudiu Evropa. Asi jsem byla nervózní míň, než kdy jindy, což znamená, že buď dospívám nebo jsem měla dobrý den!

Workshop byl báječný a měla jsem tu čest konečně nejen poznat Olívku z Mode de Boulangerie, ale navíc se seznámit s blogerkou Asiou Gwis, jednou z nejmilejších, duševně nejkrásnějších a nejčistších lidí jaké jsem zatím poznala. 

Jak jsme workshopovali zachytila na svém videu talentovaná Jana Busková. Video si nenechte ujít! Je krásný a budete se po něm pořád usmívat!

Ale co mě bavilo snad ještě víc bylo pozorovat během minulého týdne reakce návštěvníků na můj koutek. Abyste rozuměli, jako minimalistka, co ráda hloubá a nesnaží se přemýšlet povrchově, jsem prostě nechtěla dát pár produktů dohromady, aby to jen vypadalo hezky, ale dát jim nějaký význam, hlubší myšlenku. Nápad, se kterým jsem nakonec přišla byl nejen efektní (soudě dle procesí návštěvníků, kteří si mojí instalaci se zájmem fotili), ale i efektivní (to když si vzali do ruky mojí zprávu, pokynuli hlavou a řekli "No jo, to je vlastně pravda")
Spousta lidí během mojí průvodcovské přednášky kývala hlavou, možná ne snad proto, že by souhlasili, ale aspoň dělali, že rozumí. Někdo hned útočil, že takhle žít nejde a že bych asi změnila názor, kdybych s takovým minimem měla někde žít. Načež mi přišel nejúsměvnější jejich výraz, když jsem jim řekla "To máte pravdu," dala si odmlku "během toho ročního cestování po Evropě jen s kufrem to někdy nebylo úplně snadný a musela jsem se naučit leccos obětovat."

Chtěla jsem svojí instalací upozornit na problém konzumního světa. Jak se dnešní lidé obklopují spoustou kravin, které hromadí, stěhují, přesouvají, nedejbože dostávají jako dárek a jejich příbytky se tak plní, místa v nich ubývá a tak se stěhují do větších, kde hromadí dál. Pak to vyhazují, spousta z toho je z materiálů, které se nedají ani pořádně zrecyklovat a ono se to hromadí jinde; na skládkách, v lesích nebo prostě na ulici. Jenže to se už nevidí a co se nevidí, to jakoby neexistovalo. Takže to co je na zdech lepené washi páskou znázorňuje věci, co si lidé pořizují, aniž by je skutečně potřebovali (což je ovšem jen zlomek věcí, jsou totiž i takové, co nešly nakreslit). 
Proč? Protože mě tenhle přístup k životu prostě rozčiluje. Rozčiluje mě, když mi v obchodě vnucují igelitové pytlíky. Rozčilují mě obchody s kýčovitými suvenýry na Staromáku. Rozčilují mě laminátové kuchyně. Rozčiluje mě plastový nábytek a všechny ty levné šmejdy co si lidé kupují. 

Nemohla jsem instalaci nechat prázdnou a věci co jsem si vybrala nejsou náhodné. Všechny jsou totiž z takových materiálů, které jsou z obnovitelných zdrojů a i po skončení svojí životnosti se dají zlikvidovat tak, aby nezanechaly velký dopad na životní prostředí. Navíc minimalistická židle 002 pro TON od Jaroslava Juřici je geniální, do detailu promyšlená nadčasová klasika, která nebude stárnout. A pléd je sice z IKEA, ale je ze 100% bavlny. 

Když už nic, tak jsem spoustu lidí inspirovala k použití washi pásek přesně tímhle způsobem. Třeba si tu skříň fakt radši nalepí než aby si jí koupili :)
Věřte mi, že žít se dá hezky, pohodlně i zodpovědně zároveň. Jen se musíme naučit žít s tím, že nemusíme mít všechno

A co vy? Navštívili jste Designblok? Co rozehřálo mozkové závity vám?

Soukromý vesmír.

Od přírody jsem trémistka. Když mám někde vystoupit, mluvit na veřejnosti, mluvit o svojí práci, nedejbože O SOBĚ! je mi špatně, třesou se mi ruce, hlas i chloupky na palcích u nohou. Taky se mi chce na záchod, očima hledám únikové východy, měkké místo dopadu, kdyby to se mnou seklo nebo se modlím za zásah vyšší moci, která způsobí nějakou lehkou katastrofu co překazí akci, kde se mám objevit. Nic z toho ovšem není horší než pocit, když si sednu za volant.

Jediné místo, kde se cítím fakticky nesvá. Polévá mě horko, nevím jak si sednout, jedu 50 a mám v očích smrt. Je to jako bych byla v úplně jiném vesmíru, kde mám pocit, že nic nemůžu kontrolovat. Kde jsem naprosto nepřirozený živočich, návštěvník z jiné planety. Neumím v autě ani normálně sedět. Vadí mi "skoroležná" poloha, ve který se necítím v bezpečí. Neumím posunout ruce z volantu a tak radši neostřikuju okno ani kdyby bylo tak špinavý, že trumfne i translucentní folii, nešahám na stěrače a už vůbec ne na dálková světla. V autě šílím! Křičím, když je úzká silnice, že se tam nevejdu, jsem zmatkař a "ráda" vjíždím do křižovatky i když nemám přednost. Chodce, co si mi vbíhají do cesty ve městech mám chuť zažalovat.

A přesto jsem řídila. V Anglii. Vlevo. Celých 38 kilometrů! Jsem hrdinka.

A co vaše soukromé vesmíry?