I am glad that I am growing.

When I was little, I could be like five, I got my very first bike. It was an older model, I think it was a dark green and the frame was more for men. I mean that had the rod in the middle, which begins under the seat and ends under the handlebar. This bike was a lot bigger than me. My dad said: "Don't worry, you'll grow into it". Fully excited I hopped on the bike to make my first grand ride. But when you are sitting on a bike for the first time, you really don't know what to do and most of the first attempts turn out as fall. And I fell with my crotch to the bar. Terrible pain shot through my five-year clumsy body and my eyes filled with tears. With tear-stained voice, I told my parents that I don't want to ride this stupid bike and I slammed him to the ground. And really, for a few long months and not touch it the bike lay almost forgotten in the barn. It took about a year and a half I got up the courage to ride this bike again. And because for one and half year I grew, I grew even the treacherous bar and even though I fell in later attempts, it doesn't hurt me.

Sometimes we get into things that we do not go well from the start. Often we are disappointed and it hurts. Always it is not physically, but somewhere inside us. I think that sometimes it is not an error to give up at the beginning and for some time it aside. It's important one day to find the courage to come back, because during that time we have grown in many ways. We know much more and we will do it better. Sometimes you just need to wait until you grow into it. By size, skills, courage,...

I'm glad that I'm growing .

 // 

Když jsem byla malá, mohlo mi být tak pět, dostala jsem svoje úplně první kolo. Byl to starší model, myslím, že bylo tmavě zelené a konstrukce rámu byla spíš pánská. Tím myslím, že mělo tu tyč uprostřed, která začíná pod sedadlem a končí pod řídítky. To kolo bylo o dost větší než já. Můj táta říkal, ať se nebojím, že do něj dorostu. Celá natěšená jsem na kolo nasedla, abych uskutečnila svojí první slavnostní jízdu. Jenže ejhle, když člověk na kole sedí poprvé, tak úplně neví, co vlastně má dělat a většina prvních pokusů dopadne tak, že stejně spadnete. A já rozkrokem spadla na tu tyč. Příšerná bolest projela mým pětiletým nemotorným tělem a do očí mi vhrkly slzy. Uplakaným hlasem jsem řekla rodičům, že na tom blbým kole jezdit nebudu a třískla s ním o zem. A skutečně jsem se ho na několik dlouhých měsíců ani nedotkla a tak leželo skoro zapomenuté ve stodole. Trvalo to asi rok a půl než jsem znovu sebrala odvahu na to kolo nasednout. A protože jsem za ten rok a půl vyrostla, přerostla jsem i tu zrádnou tyč a i přesto, že jsem při dalších pokusech padala, nijak mě to nezranilo.

Někdy se pustíme do věcí, které nám nejdou dobře hned od začátku. Často jsme zklamaní, že nám to nejde a i když vždycky ne fyzicky, tak někde uvnitř nás to bolí. Myslím, že někdy není chyba to hned na začátku vzdát a na nějakou dobu to odložit. Důležité je za čas najít odvahu se k tomu vrátit, protože za tu dobu jsme v mnoha ohledech vyrostli, víme mnohem víc a půjde nám to lépe. Někdy je prostě třeba počkat než do toho dorosteme. Velikostí, schopnostmi, odvahou,... 

Jsem ráda, že rostu. 

 

All picures via my Pinterest 

1 / 2 / 3 / 4 / 5 / 6 / 7 / 8 / 9 

Bara Perglova

London, United Kingdom