How frappante lives? #8 First month in London

We are still the same, just on smaller space :).

Of course not. I don't want to lie to you and tell that we are the same and nothing changed. I realized that sometimes is better don't realize what will happen if you will make some decisions. Just be a bit Boehme and think that somehow it turns out. Because when you're very aware of the risks, maybe you never ever do something. No excuses, please, get on the horse and ride anywhere. "Yeah, but what if ... " is a plague. It is an illness of your future adventures. It is a disease that kills your options.

As for me, I'm here bolder and more active. It's not about "No, I do not want to do it, I'll do it another time, maybe tomorrow. Or next week." Here is only now. Here you have to. Time is pushing us. Money are pushing us. The idea of tens of thousands of people out there in the big bustling city, who might have not more talent than we have, but the difference between us and them is that they do not say , "Tomorrow. Or next time I will want to do it" is pushing us. And hell yes that also we want to be successful.

I've already started. My entrepreneurial spirit didn't let me sleep and together with my friend I started to work on another project. And I feel great. Better than when I started with frappante in the Czech Republic. Not only because now I'm bit smarter, but I feel it make more sense here. Less excuses, more doing. Here I have to. I am not waiting. There is nothing to wait for. Tens of thousands of people more assiduous than me are knocking on the door. Breathing down on my neck. I am not waiting to discover "any" job where I stuck for 8 hours and I'll be unhappy. I am tired of normal work. I am unemployable. But not lazy. I love doing something, but I have to live for it and see it as an opportunity to move on. Otherwise it does not make sense to me.

I'm glad we're here. This country gives me obstacles. Borders which must be overcome. Opportunities to overcome myself.

And how are you going to start tomorrow? Or should I have to say today? ;)

//

Jsme pořád stejní, jen rozprostření na menším prostoru :).  

Samozřejmě, že ne, lhala bych, kdybych řekla, že se u nás nic nezměnilo. Uvědomila jsem si, že někdy je dobré si úplně přesně neuvědomovat co se stane, když uděláte nějaká rozhodnutí. Prostě být trochu jako bohém s myšlenkou, že nějak to dopadne. Protože když si budete hodně uvědomovat rizika, třeba se vůbec nikdy nerozhoupete něco udělat. Už žádné výmluvy, prosím, nasedněte na koně a vyjeďte kamkoli. "No jo, ale co když..." je mor. Je to choroba vašich budoucích dobrodružství. Je to nemoc, která zabíjí vaše možnosti.

Co se týče mě, jsem tady odvážnější a aktivnější. Už to není o tom "Né, to se mi dělat nechce, udělám to jindy, třeba zítra. Nebo příští týden." Tady existuje jenom teď. Tady musíš. Tlačí nás čas. Tlačí nás peníze. Tlačí nás představa desítek tisíc lidí tam venku v tom velkém uspěchaném městě, kteří možná nemají víc talentu než my, ale rozdíl mezi námi a nimi je ten, že oni si neřekli "Zítra. Nebo jindy, až se mi bude chtít." A to si pište, že i my chceme být úspěšní.

Já už jsem začala. Můj podnikatelský duch mi nedal spát a rozjíždím s kamarádkou další projekt. A cítím se skvěle. Líp než když jsem rozjížděla frappante v Česku. Nejen proto, že teď už jsem chytřejší, ale jako by to tady mělo větší smysl. Míň výmluv, víc dělání. Tady musím. Nečekám. Není na co. Desítky tisíc snaživějších lidí mi buší na dveře. Dýchá na záda. Žádné čekání, až se namane "nějaká" práce, ve které budu trčet 8 hodin a budu nešťastná. Normální práce mě nebaví. Jsem nezaměstnatelná. Ale ne líná. Miluju něco dělat, ale musím pro to žít a vidět v tom příležitosti jak se posunout. Jinak to pro mě nemá smysl. 

Jsem ráda, že tu jsme. Tahle země mi dává překážky. Hranice, které musím překonávat. Příležitosti, jak překonat sama sebe.

A jak začnete zítra vy? Nebo už radši dnes? ;)

 

Photo via my Pinterest 

Bara Perglova

London, United Kingdom