How frappante lives? #3 Big Decision

From Brno to London it is about 1500 km (about 932 miles). It's not the end of the world, but when I see the route I realize that it's really far :D // Z Brna do Londýna je to 1500 kilometrů. Není to konec světa, ale když tu trasu vidím uvědomím si, že je to fakt daleko :D

From Brno to London it is about 1500 km (about 932 miles). It's not the end of the world, but when I see the route I realize that it's really far :D // Z Brna do Londýna je to 1500 kilometrů. Není to konec světa, ale když tu trasu vidím uvědomím si, že je to fakt daleko :D

(Pro českou verzi scrollujte dolů :) )

My world began to spin when we, togethger with my boyfriend Petr, decided to move to England. Our friends and all of everyone, we've announced this news is basically divided into two groups. First, who have responded with enthusiasm and complete (I speak for myself) was happy to talk about it with them. "Really? This is great! Good for you! Little envy :)), but I wish you all the best, it will be a great experience, send me a mug with a photo with british queen and as you try to laugh castle guards with the fluffy thing on the head, yeah? :D" Well, the others who responded "Well, and what will you do there? And where will you live? And how do you get there look for a job? And for how long? Want to come back then? "or" Jesus, so so far away!" and they add the expression, as if they will never ever seen us again.

Do you understand how much they mar my ebulliency? Believe me, I realize that it was very big and significant decisions in our lives, but no big deal, right? It's not the end of the world, we move to London, not to Iraq, it's our experiences and it's not about you. We do not run away from you :)

A further reason why the others annoy me is the way they ask "Why?". To be honest, I really do not know what you people to say. We have not settle a job or totally amazing business deal there, basically there anyone we know and (I will return further below) actually it will be worse there than here.

You know here in the Czech Republic is actually no bad at all. We have not to move out because of bad political or social situation. So why? Learning to speak English, learn a different mentality people, get to know a new market (we both are venturers and Czech is for us in terms of business bored), gain experience from another country, experience the adventure and completely step out of our comfort zone (in which we are, how we both found, burrowing more and more and I think it just wants a big break)

What will be worse?
Living -  we live in the city center in an beautiful apartment with high ceilings, we have a two big rooms, kitchen with a lovely view in the nature, our apartment has about 85 square meters. For the price we pay here we can have in London small double bedroom in share house, about 15 square meters.  

Transport - for a relatively very low fee we can rent a car through car sharing here and comfortably go on shopping, for culture, for trips. I don't know if there is some kind of similar service. They have just public transport and I read it is not that cheap. 

Friends - we have some great friends here, when we don't know where to go and what we do not know ourself, we have a handy friends.

Family - both our families are living away from us, but they can come over by car, the journey takes 2-4 hours

Business - we very well know local market, if we have a business idea, relatively easily and cheaply we can validate it. We don't know culture in London, their problem, they needs, they system, nothing.

Life here in the Czech Republic is really simple, comfortable and stress free. And maybe that's the problem. As if there were no boundaries that could be overcome, as we have not overcome ourselves. And that, to me, means only one thing - it does not move anywhere, we fall into a routine and before we decide to do something, it will be too late. I see it in a lot of people around me and what controls them is mostly fear. And if fear is the only thing that prevents us from decisions I am proud of myself, because I have overcome the first rung in overcoming my own borders.
Once we decided to move to England this year. And that's when my world began to spin. 

Bara

// 

Můj svět se začal otáčet, když jsme se s Petrem rozhodli přestěhovat do Anglie. Naši přátelé a známí a vůbec všichni, kterým jsme tuhle novinu oznámili se v podstatě rozdělili na dvě skupiny. První, kteří na to reagovali s naprostým nadšením a (budu mluvit za sebe) byla radost se o tom s nimi bavit dál. "Fakt? To je skvělý! To máte dobrý! Trochu závidim :)), ale moc vám to přeju, bude to skvělá zkušenost, pošlete mi jeden hrnek s bristkou královnou a fotku jak se snažíte rozesmát hradní stráže s tou chuchlí na hlavě, jo? :D" No a ti druzí, kteří reagovali "No dobrý a co tam budete dělat? A kde budete bydlet? A jak si tam budete hledat práci? A na jak dlouho? Chcete se pak vrátit? " Nebo "Ježišmarja, tak strašně daleko!" a k tomu přidají výraz, jako bychom se už nikdy v životě neměli vidět.

Chápete, jak mi to ty druhý lidi kazí? Opravdu si uvědomuju, že to bylo hodně velký a podstatný rozhodnutí v našem životě, ale no big deal, jasný? Neni to konec světa, stěhujeme se jen do Anglie, ne do Iráku, jde o naše zkušenosti a hlavně nejde o vás. My od vás neutíkáme :)

A další důvod, proč mě ti druzí štvou je to, jakým způsobem pokládají otázku "Proč?". Abych byla upřímná, já vážně nevím co vám lidi odpovědět. Nemáme tam domluvenou práci, ani žádnej úžo kšeft, v podstatě tam nikoho neznáme a (a k tomu se vrátím ještě níže) vlastně si docela pohoršíme. 

Víte tady v Česku se vlastně nemáme vůbec špatně. K odstěhování nás nedohání žádná tíživá politická ani sociální situace. Takže proč? Naučit se pořádně anglicky, poznat jinou mentalitu lidí, poznat nový trh (oba dva jsme podnikatelé a Česko nás i z podniatelského hlediska přestalo bavit), získat zkušenosti z jiné země, zažít dobrodružství a úplně vystoupit ze svojí komfortní zóny (do které jsme, jak jsme oba dva zjistili zahrabáváme čím dál víc a já si myslím, že to prostě chce pořádný zlom)

V čem si pohoršíme?
Bydlení - bydlíme v centru Brna pod hradem Špilberk v krásném bytě s vysokými stropy, máme dva velké pokoje, kuchyň s pěkným výhledem do přírody, náš byt má rozlohu kolem 85ti metrů čtverečních. Za tu cenu co platíme tady si v Londýně můžme dovolit pokoj kolem 15ti metrů čtverečních, se širokou postelí ve sdíleném domě.

Transport - za relativně hodně nízký poplatek si pronajímáme auto přes carsharing a pohodlně jezdíme na nákupy, za kulturou, na výlety za Brno. Ještě nevím jestli podobná a podobně výhodná služba funguje i v Londýně, ale jinak tam mají městskou hromadnou dopravu, která (jak jsem četla) není zrovna levná.

Přátelé - máme tu několik skvělých přátel, víme kam se s čím obrátit a co nevíme sami, na to máme nějakého šikovného kamaráda.

Rodina - obě dvě naše rodiny sice bydlí daleko od nás, ale můžou za námi přijet autem, kdy cesta trvá 2-4 hodiny

Podnikání - moc dobře známe místní trh, máme-li nějaký podnikatelský nápad, relativně snadno a levně ho můžeme validovat. V Anglii neznáme jejich kulturu, problémy ani potřeby. Tedy zatím. Ale nevíme nic.

Život tady v Česku je vlastně jednoduchý, pohodlný a bez stresu. A to je možná ten problém. Jako bychom tu neměli žádné hranice, které by bylo možné překonat, jako bychom tu nemohli překonat sami sebe. A to pro mě znamená jediné - že se nikam neposuneme, upadneme do stereotypu a než se rozhodneme s tím něco udělat, bude už pozdě. Vidím to na spoustě lidí kolem sebe a to co je ovládá je hlavně strach. A jestli je strach to jediné, co nám brání se rozhodnout jsem na sebe pyšná, protože jsem překonala první příčku při překonávání vlastních hranic. Při rozhodnutí, že se tenhle rok odstěhujeme do Anglie. A tehdy se začal můj svět otáčet.

Bára

Bara Perglova

London, United Kingdom