Soukromý vesmír.

Od přírody jsem trémistka. Když mám někde vystoupit, mluvit na veřejnosti, mluvit o svojí práci, nedejbože O SOBĚ! je mi špatně, třesou se mi ruce, hlas i chloupky na palcích u nohou. Taky se mi chce na záchod, očima hledám únikové východy, měkké místo dopadu, kdyby to se mnou seklo nebo se modlím za zásah vyšší moci, která způsobí nějakou lehkou katastrofu co překazí akci, kde se mám objevit. Nic z toho ovšem není horší než pocit, když si sednu za volant.

Jediné místo, kde se cítím fakticky nesvá. Polévá mě horko, nevím jak si sednout, jedu 50 a mám v očích smrt. Je to jako bych byla v úplně jiném vesmíru, kde mám pocit, že nic nemůžu kontrolovat. Kde jsem naprosto nepřirozený živočich, návštěvník z jiné planety. Neumím v autě ani normálně sedět. Vadí mi "skoroležná" poloha, ve který se necítím v bezpečí. Neumím posunout ruce z volantu a tak radši neostřikuju okno ani kdyby bylo tak špinavý, že trumfne i translucentní folii, nešahám na stěrače a už vůbec ne na dálková světla. V autě šílím! Křičím, když je úzká silnice, že se tam nevejdu, jsem zmatkař a "ráda" vjíždím do křižovatky i když nemám přednost. Chodce, co si mi vbíhají do cesty ve městech mám chuť zažalovat.

A přesto jsem řídila. V Anglii. Vlevo. Celých 38 kilometrů! Jsem hrdinka.

A co vaše soukromé vesmíry?

Bara Perglova

London, United Kingdom