Protože tak se to přeci dělá.

Důvodů, proč nesnášet svátky a Vánoce je hromada. Já vás vlastně chápu. První výzdoba v obchoďáku se objevila na konci října, koledy v podání Lucky Bílé do vás začali hustit jen asi dva týdny poté. Reklamy v televizi, v rádiu, v tramvaji i na autobusové zastávce, ze které jezdíte každé ráno do rachoty vám kladou stále ty samé otázky: "Už máte dárky?", "Co letos darujete pod stromeček?" nebo čtete rafinovaná hesla jako "Vánoce jsou za dveřmi, ale letos nadělujeme my!" nebo "Kupte dárky ihned, zaplaťte až po novém roce.". Do toho vás začnou na facebookové tajmlajně prudit už z kraje listopadu fotky cukroví, které jsou zanedlouho následovány obrázky svítících vánočních výzdob oken panelákových tři plus jedna, případně adventních věnců a handmade ozdůbek tak kýčovitých, že vám z nich začne krvácet oko, včetně toho na punčoše i toho mastného na hovězím vývaru z nedělního oběda. 

Člověk je tvor snadno ovlivnitelný a tak se velmi brzy začne chytat za hlavu, že nic z toho ještě nedělá a už už mastí pekáč, aby na něj vyložil první várku lineckého cukroví. Zapojit se musí celá rodina, pekáč následuje pekáč, hasicí přístroj je v pohotovosti, případně i lékárnička je po ruce, kdyby došlo na popáleniny, kterým se s hasicím přístrojem nedalo předejít. Stres a zmatek následuje vyčerpání a beznaděj, že jsme ještě nesehnali dárek pro bratrance z třetího kolene, se kterým se vidíme dvakrát do roka, ale něco se koupit musí, vždyť je to propánakrále rodina! Druhý adventní víkend se budou péct perníčky, třetí adventní víkend se ještě musí vyšůrovat každý kout, včetně vrchních polic, kam se normálně odkládají jen zavařovačky, ale blejskat se to musí, protože i tam určitě dohlédne přísné oko sváteční návštěvy.
A já mám takový pocit, že vám ještě nikdo neřekl, že Vánoce můžou probíhat v klidu a míru. Že spousta věcí se nemusí. Že svátky se obejdou bez cukroví, perníčků, naleštěných polic a věřte tomu nebo ne, dokonce i bez dárků.

Ruku na srdce, i já jsem to dělala stejně. Pekla jsem sedm druhů cukroví, v dárkových obchodech jsem 20. koupila poslední slušný lapač prachu, který jim tam zůstal, popadla první, nejméně infantilní balící papír v nejbližším papírnictví, do IKEA jsme se hnali pro ten největší vánoční strom  a sadu červených vánočních ozdob s flitry. Stromeček jsem zdobila 24. ráno, hned potom se jala chystat večeři, která mi zabrala (a vůbec nevím proč) i šest hodin. A když bylo konečně po Vánocích, měla jsem tři kila navíc a v sobě podivný pocit prázdnoty. Snažila jsem se tak moc všechno stihnout a mít to perfektní, že mi ty Vánoce vlastně unikly. Neužila jsem si je, a přitom Vánoce tak miluju. A Každý rok jsem si říkala to samé 'Příští rok to udělám jinak.' Což se stalo poprvé až letos.

Neupekla jsem ani jeden perníček. Nemáme žádný strom. Ani jednu ozdobu. Nezapálila jsem ani jednu svíčku na adventním věnci. To proto, že nemáme věnec. Nemám ani jeden dárek. A žádný dárek nečekám. Nemám umytá okna. Dokonce jsem ještě ani nekoupila nové sáčky do vysavače. Koledy si pouštím zcela dobrovolně. A na Štědrý den? Na Štědrý den půjdeme s Petrem vypomáhat jako dobrovolníci do Armády spásy. 
Umím si představit užít si ty Vánoce víc. Nad ozdobami, cukrovím, stromkem ani dárky jsem nezanevřela a dokonce je neodsuzuju. Ale jsem ráda, že se mi alespoň jeden rok daří zažít Vánoce úplně jinak. Možná trochu smutně a nezúčastněně, ale je to sakra dobrý pocit uvědomit si, že nic z toho nemusím, nic se ode mně nečeká a já se nemusím srovnávat se všemi ostatními, kteří to tak dělají. 

Jsem svobodná.

Bara Perglova

London, United Kingdom