Jsem královna odcházení.

V životě každého člověka občas přijde chvíle, kdy musí přiznat barvu hlavně sám sobě. Stejně jako jsem přišla před časem na to, že asi nikdy nebudu mít ráda děti, že už nikdy nechci promluvit s některými ze svých nejbližších příbuzných, že se nikdy nenaučím nosit vysoké podpatky, že už nikdy nechci dělat regulérní zaměstnání "od devíti do pěti", že se nikdy nenaučím lyžovat nebo se nepřestanu bát plavat ve velké hloubce, tak jsem včera zjistila, že se možná (ač provinile) trochu vyžívám v dramatickém odcházení. 

Po několika letech jsem včera opustila někoho, koho jsem si přes všechna negativa vážila, komu jsem věřila a komu jsem slíbila, že to nikdy nevzdám. Ale žádný pohár není bezedný a i ten můj nakonec přeci jen přetekl. A opustila jsem ji tím způsobem, který jsem rozhodně neudělala poprvé a věřím že ani naposled.
Představte si veřejné místo, kde jsou kolem vás lidé, kteří si hledí svého šálku čaje a sem tam hodí pohledem vaším směrem, většinou bez velkého zájmu, pohledem, který nic neznamená. A vy tam sedíte s člověkem a povídáte si, ale cítíte, že to nějak skřípe, že tady něco nesedí, že byste tam vlastně ani neměli být. A ve vás se perou pocity a rozhodnutí, jestli tam máte dál sedět a pokrytecky předstírat, že vám nic nevadí, protože tak byste si zachovali jednoho z nejlepších přátel nebo přetrhnout pouta a říct dost, protože jinak nebudete mít nikdy možnost se posunout dál. A tak tam chvíli sedíte, mlčíte, necháte v sobě ty pocity vřít a mlít a vlastně spíš čekáte co nakonec bude silnější, jako byste to sami nemohli ovládnout a byl to zápas, kterého jste náhodným přihlížejícím. A najednou jeden z nich vyhraje. Když je to ten druhý, začnete si ledabyle sbírat svoje věci a z vás padají neurčitá, zmatená slova, která zprvu nedávají smysl. Je to sopka, která na počátku začne ze sebe valit všechno možné bez nějaké organizované linie. A když máte svoje věci posbírané, stojíte tam jen vy a ti, kterých se to týká. Je to jako divadelní scéna, kde je stůl a dvě židle, okolní svět neexistuje a ostatní přihlížející jsou nedůležití diváci. Jste rozhorčený herec, který divoce gestikuluje a snaží se dát dohromady text, který se předem nenaučil. Ovládá vás zloba, slova začínají dávat větší smysl a pomalu se blížíte se svému závěru. A pak nastane ten moment, ta jediná vteřina mezi tím, kdy dokončíte rozhořčený monolog a vyrazíte si po svých. Zapamatujete si tvář druhého herce. Směs překvapení, smutku, v očích se zalesknou slzy. A pak jste pryč. Scéna pohasíná. Všechno co nastane potom je ve vzpomínkách jako šmouha. Cesta z restaurace, odemykání auta, cesta domů. V hlavě si scénu přehráváte pořád dokola. Neopouštíte svoje sklony k herectví a pozasatvujete se nad jednotlivými částmi a přemýšlíte, co byste přeci jen řekli jinak, kde byste byli dramatičtější...

Nevyžívám se v tom proto, že bych si to užívala v pozitivním slova smyslu. Trhá mi srdce se takhle loučit s lidmi, na kterých mi záleželo a kteří pro mě hodně znamenali. Ale na tom pocitu je něco zvláštního. Je to situace, ze které si vezmete víc než z dohadování se po mailu. Jste tam jen vy, i kdyby jste stáli uprostřed 5. Avenue. Nemáte čas přemýšlet, je to okamžik, trvá to jen pár minut, během kterých se změní všechno. Je to zlom. Je to milník. Je to překonaná hranice, kterou si nadomsrti budete pamatovat.

Bara Perglova

London, United Kingdom