Clean up the brain-mess

I wrote this post for about the fourth times. Every time I started differently, every time I had a different idea in my head to say. Which means one thing, I have in my head too many thoughts. Sometimes I regret that thoughts are not like material things, because with them I have no problem throw away. Minimizing cannot touch everything as fast as the snap of a finger.

And sometimes when that happens, I'm not able to give anything from myself. It is as some inner voices are arguing and trying to get the word and I'm trying to turn every one of them to listen, but they rumor higgledy-piggledy. Finally, not heard even one.

This draft post I saved and closed and started somehow to clean up the brain-mess. In old-fashioned way. Pencil, paper and me. We were at one point as siblings in arms. In the fight against several fears that were hurting the surface. Fears apart into letters and as a small army after a while grouped into sentences. With each sentence I realized that what I'm most feared was the fear of name it. Put them on the paper and give them shape formed by swirls and lines. But at the same time we finally were face to face. Fears had nowhere to run. They were black on white.

If you come familiar with this and sometimes you feel so tired of thoughts as well, let give an order to your fears. Keep a record of them and look at them from the distance next day after night's sleep. Over some you'll not win now, but you will realize, that sometimes you should not take yourself so seriously :)

//

Tenhle post píšu už asi počtvrté. Pokaždé začínám jinak, pokaždé mám v hlavě jinou myšlenku ke sdělení. Což znamená jediné, mám toho v hlavě moc. Někdy lituju toho, že myšlenky nejsou jako materiální věci, protože těch se mi zbavuje snadno. Minimalizace se nemůže dotknout všeho tak rychle jako lusknutí prstu. 

A když se tohle občas děje, nejsem schopná ze sebe vydat nic. Jakoby se několik vnitřních hlasů hádalo a snažilo se dostat ke slovu a já se zase snažím každý z nich poslouchat, jenže melou páté přes deváté. Nakonec není slyšet ani jeden.

Tenhle rozepsaný post jsem uložila a zavřela a začala ten mozkový bordel nějak uklízet. Pěkně postaru. Tužka, papír a já. Ocitli jsme se na jednom místě jako sourozenci ve zbrani. V boji proti několika strachům, které se mi drásaly na povrch. Strachy se rozpadly na písmena a jako malé vojsko se po chvíli seskupily do vět. S každou další větou mi docházelo, že to, čeho se bojím nejvíc bylo ty strachy pojmenovat. Vysypat je na papír a dát jim tvář tvořenou kudrlinkami, čárkami a tečkami. Ale najednou jsme si díky tomu stáli tváří v tvář. Strachy neměly kam utéct. Byly černé na bílém.

Jestli vám to přijde povědomé a občas se cítíte taky tak přeplnění, dejte svým strachům řád. Sepište si je a podívejte se na ně s odstupem za den až se vyspíte. Nad některými nevyhrajete hned, ale dojde vám, že někdy se nesmíte brát tak vážně :)

Bara Perglova

London, United Kingdom