My addiction.

Peas. My addiction. • baraperglova.com/blog

Peas. 
A lot of people is addicted to chocolate or coffee or sweets. I like them as well, but once the last snow disappear and the ground is ready for planting I immediately start to wait for first green beans with sweet balls inside. Then I leave market with huge full bag and later sat at home armed with a bowl and a pair of capable hands. Already with the first snap I extend pupils and greedily suck rows of balls at speed of light. At that moment there is no space-time, just me and a bag of peas. At that time I do not see the people around me telling me informations. If I burn, so I wouldn't even notice until the flames will lick unshelled peas. And don't you dare to touch my peas! I would be like a wild beast bared my teeth and began to growl in warning to save my prey.

Peas.
Once I start I cannot stop and I'm going to shell down to the last bullets, because otherwise I will always keep an eye on the bag. Unable to think of anything else. The peas will call me like Siren.
And when I finish, then I slow down my heart rate again, pupil returns to its original size, hands with green fingers fall along the body and with a tongue I rummage last bits of bucks adhering in my mouth. Once I run out of peas, I return to normal life.

Peas.
My addiction.

//

Hrášek.
Hodně lidé je závislých na čokoládě nebo kávě nebo sladkostech. Mám je taky ráda, ale jen co poslední sníh roztaje a půda se stane poddajnou na pěstování všech možných jedlých překvapení, já už netrpělivě očekávám až se pár týdnů nato ve stáncích objeví první zelené lusky se sladkými kuličkami uvnitř. Pak odcházím ověšená taškou zelených lusků, abych si později doma sedla vyzbrojená miskou a párem hbitých rukou. Už s prvním lusknutním se mi rozšíří zorničky a hltavě vysávám řádky kuliček rychlostí blesku. V ten moment neexistuje časoprostor, jen já a pytlík lusků. V ten čas nevnímám, že mi lidé kolem sdělují informace. Kdybych hořela, tak si toho nevšimnu, dokud plameny nebudou olizovat nevyloupaný hrášek. A neopovažujte se mi na něj šáhnout! To bych jako divoká šelma vycenila zuby a začala varovně vrčet, abych uchránila svojí kořist.

Hrášek.
Jakmile jednou začnu, nemůžu přestat a budu loupat až do poslední kuličky, protože jinak mě ten nevylouskaný poklad bude pořád lákat a jako siréna na mě volat slastnými jmény. A když skončím, teprve potom se mi můj tep zpomalí, zorničky se vrátí do své původní velikosti, ruce ze zelenými prsty klesnou podél těla a já jazykem šťourám poslední kousky šlupek ulpělých v ústní dutině.

Hrášek.
Moje závislost.   

Peas. My addiction. • baraperglova.com/blog

Bara Perglova

London, United Kingdom