Hilbre Island. Pěšky až na ostrov.

Tenhle rok, ať jsme byli na jakékoli pláži, bylo tam větrno. Vichr nám i teď fičel kolem uší až nebylo slyšet vlastního slova. Ale dalo se to vydržet. Aspoň nebyl tak studený jako v únoru.
...
Jaká je pravděpodobnost, že v Anglii narazíte na dvě biblické bytosti? Ale ne. Ti dva človíčci tam v dálce, ti nechodí po vodě.

Čekáme na odjezd pobřežní hlídky, který oznámí, že odliv je ve své nejlepší hodince a je bezpečné dojít pěšky až na ostrov. Voda z louží slaného moře se nám ale neúprosně dere až do bot. A tak jdeme bosky. Všicí.

Ten pocit je báječně zvláštní a zvláštně báječný. Voda je relativně teplá a jemňounký písek prokluzuje mezi prsty. Povrch není všude stejný. Jednou tu jsou velké louže, za chvíli písčité ostrůvky, jinde zase naplavené mušle.

Došli jsme pěšky až na ostrov. Uši už máme od větru celé placaté, kalhoty mokré až po kolena. Bernard už nevypadá jako Bernard. Tak jen zbaštíme tyčinku u zdejšího domku snů a otočíme to zpátky tou stejnou cestou. Tentokrát je to výzva. Vítr ochladil vodu ve zbylých loužích a ta je teď skoro ledová. Po chvíli si nohy zvyknou.

Člověk se musí umět přizpůsobit.

Bara Perglova

London, United Kingdom