Bridget Jonesová by nemohla mít psa.

Mít psa není pro padavky. Což bohužel nevylučuje, že by kdejaká padavka neměla psa. Tou nejdůležitější věcí, co musíte mít je sebevědomí. Zmatkaři, nešikové, ustrašení joudové a lidé co nevěří ani sami sobě jsou nejspíš ti nejhorší páníčci. Poznáte je tak, že svoje psy nevenčí, jeijch psi venčí je. Takže jestli nelovíte svoje sebevědomí v hluboké kapse špinavých kalhot z minulého týdne, je to první krok k úspěšnému soužití se psem. Všemu ostatnímu vás váš pes naučí, mimo jiné těmhle věcem:

1. Trpělivosti.
Abyste psa dobře vychovali, nejde na to jít přes násilí. Musíte vyhrát a ukázat, že jste ti silnější, ale bohatě to stačí mentálně, ne fyzicky. Takže když učíme našeho dominantního Bernarda nějaký povel, často je to souboj nervů, protože na to jak je ta blecha malá, je dost vytrvalá. Po tolika letech vím, že když něčeho chci dosáhnout, a Bernard dělá, že neslyší, musím vytrvat. Zachovat si chladnou hlavu, nezvyšovat hlas, jen klást větší důraz na to co říkám, neustoupit ani o píď a nikdy, nikdy, nikdy na něj nešahat, když se má odsunout z mojí půlky postele. I malé blechy koušou.

2. Naslouchání.
Pes, to není váš otrok. Není to hračka ani počítač, co můžete naprogramovat, aby dělal všechno co řeknete. Je to osobnost stejně jako člověk. Pes je váš parťák, se kterým si musíte umět rozumět. Nebo spíš se to musíte naučit a občas se smířit s tím, že některé věci dělat nebude, protože to není jeho přirozenost. Nebo naopak některé věci ho neodnaučíte. Ale důležité je ho umět poslouchat. Pes vám totiž řekne úplně všechno, jen svým vlastním jazykem. Takže už víme, že když Bernard chodí kolem a bubnuje do věcí tak má roupy a chybí mu pohyb. Taky poznáme kdy na nás hraje psí oči jen aby něco dostal. Poznáme i který jeho štěkot znamená, že se bojí. Víme, že když si lehne na naše nohy neznamená to, že nás má rád, ale že nás hlídá a snaží se dokázat svojí nadřazenost. Psi umí mluvit, to jen my často neumíme poslouchat.

3. Smíření
Občas si myslím, že Bernard se narodil do špatné rasy a měl spíš být ovčácký pes. Když totiž jdeme kolem ovcí (a že v Británii kolem nich chodíme často!) Bernard se na vodítku zblázní a tahá jako splašený. Nevidí, neslyší, na osvědčené povely jako "Dobrota" nereaguje vůbec a při procházce kolem ohrad za ním vlajeme jako bychom venčili dogu. Jednou jsme takhle šli na procházku s Bernardem na volno, po cestičce, kterou lemovala kamenná zídka z obou stran. Na obou loukách za kamennou zídkou se pokojně pásla stáda ovcí. Bernard zrychlil tempo. Pravila jsem Petrovi, že by byla sranda, kdyby jsme najednou Bernarda viděli běžet po tom poli. Smála jsem se ještě dalších pár metrů, dokud jsme nezaslechli zběsilé Béééé! Béééé! BÉÉÉÉ! Za stádem asi dvouset ovcí pelášil Bernard, hnajíc je směrem do ohrady. A já místo toho abych se bála jsem se začala nepříčetně smát. Pozorovala jsem tu bílou skvrnu jak běží jako raketa nejdřív tam a po chvíli s menším stádem asi třiceti ovcí zase zpátky. Evidentně to byl moment jeho života. Nemuseli jsme ho ani nijak zvlášť nahánět, protože se po chvíli vrátil sám, s pyšným výrazem ovčáka, který hrdě vykonal svojí práci. Při každé další procházce kolem ohrady nám sice tahá ruku tak, že jí máme dlouhou skoro až na zem, ale jsme s tím smíření. Je to velký pes v malém těle.

4. Zdravé ignoraci
Bernard nemá rád pomalou jízdu v autě, brždění a jízdu do zatáček. Taky když v autě jede někdo navíc. Nebo když ho do jeho cestovního domečku zavřu moc brzy, tedy ještě dřív, než se uklidní a sám si do něj lehne. Jeho neštěstí se pak projevuje tím, že kňourá. Nejdřív jen trochu a potichu. Pak pomalu přidává na hlasitosti až do té fáze, kdy není slyšet vlastních myšlenek. Když to dosáhne levelu, že nám to rve uši a mučí, jako bychom poslouchali Justina Biebra, tak vím, že se něco děje, ale dokud jde jen o pokňourávání, většinou stačí ho ignorovat. Ale to chce pevné nervy. A hodně. Ale nakonec po pěti letech už to často ani nevnímám. Jsem vycvičená!

5. Zachovat si pokerovou tvář
Jednou jsme takhle byli u nové hostitelky a první večer si povídáme v obýváku. Ona sedí v křesle a my s Petrem naproti ní na pohovce. Bernard si hraje na průzkumníka a šmejdí kolem. Všechno je ok, v jednu chvíli se zdá, že už tam není víc ke zkoumání a tak si lehne na koberec ke krbu a dělá že spí. A pak najednou jako by si uvědomil, že na něco zapomněl. My se oddáváme zcela vážné konverzaci o oddělení Skotska od Anglie a Bernard se začíná podivně motat kolem rohu křesla. Přesně jsem zaznamenala ten okamžik, kdy se snaží najít ten správný úhel kam zvednout nohu. Jenže to trvalo asi 2 vteřiny. Neměla jsem dostatek času zareagovat. Nemohla jsem vystřelit z křesla s křikem NÉ!!, protože už by stejně bylo pozdě a my bychom riskovali velice nelichotivé hodnocení. Bernard urychleně vypustil svojí nádrž a jal se znovu ulehnout ke krbu s pyšně dokončenou misí. My oba jsme se tvářili jakože vůbec nic nevidíme, pouze jsme trochu zrudli, mírně vykulili oči a já se zasekla uprostřed věty. Naše hostitelka nic nepoznala, zahráli jsme to na Oscara.

6. Smíchu
Bernard není a nikdy nebude dokonalý pes. Bude stejně tak nedokonalý jako jsme nedokonalí my, jeho páníčci. Ale milujeme ho. I ve chvílích, kdy kvůli hlasitému kňučení zvažuju jestli existuje psí Rohypnol, když obskakuje cizí psy a nohy, když žebrá a zkouší odolnost vůči psím očím u nových lidí,...To všechno vynahrazuje tím, že nás umí rozesmát. I ve chvílích, kdy je nám dost pod psa stačí, když předvede jeden ze svých osvědčených kousků, které nepochopí nikdo jiný než my sami. Se psem náš život není jako dřív a rozhodně nikdy není nudný!

Foto © Můj Instagram

Bara Perglova

London, United Kingdom