Jsou blogeři vůbec normální?

Pustit vás ještě trochu víc za oponu našeho života? Měla bych na to odvahu? A zajímalo by to vůbec někoho?

Před pár dny mi moje kamarádka napsala "Stejně je ten online svět zvláštní a tak trochu iluze. Člověk tak nějak vědomě či nevědomě zveřejňuje jen pozitivní věci."
Jako blogeři chceme neustále někoho inspirovat. Málokdo, kdo to dneska s blogováním myslí vážně, píše svůj blog jako veřejný deník se vším všudy; radostmi i bolístkami, šťastnostmi i starostmi. Protože kdo by dneska chtěl číst ufňukánky když právě na internet od problémů utíkáme. Proč bychom si přidělávali další čtením depresivních článků? Na blogu jsme svým způsobem pořád anonymní, často dáváme lidem iluzi o tom, jak se máme skvěle. Zveřejňujeme krásné fotky s veselými popiskami, i když je nám v tu chvíli pod psa. Ale protože chceme přece inspirovat, nemůžeme si dovolit být smutní. Pak by se totiž ukázalo, že jsme vlastně jen obyčejný lidi.
Že máme úplně normální problémy.
Že se čas od čau ztřískáme na mraky, ale přestože s námi cloumá kocovina a nejradši bychom zastavili svět, aby se netočil, postujeme na Instagram svojí delikatesní sobotní snídani.
Nebo se už třetí sezónu nevejdeme do svých oblíbených kalhot, ale přesto hrdě tweetneme jak jsme zhubli, protože jíme #paleo.
Nebo postujeme na facebook fotku pláže, kde si vyvalujeme svůj bok a přitom vlastně ani nemáme takovou radost, že tam jsme, páč je nám horko a radši bysme zalezli se zmrzkou na pokoj. 

Třeba to ostatní blogeři nedělají a trpělivě čekají, až jim bude zase nad psa. Ale co se vlastně skrývá za blogem, než se téhle chvíle dočkají? A má smysl sdílet i to špatný? Vyjít s kůží na trh a riskovat, že odhalíme svojí lidskost?

Zvláštní poděkování Nice

Bara Perglova

London, United Kingdom