Mimi.

Když jsem byla na základce, byla jsem docela outsider. Vždycky zalezlá buď v knihovně zavrtaná v knížkách nebo zavřená doma, zavrtaná pro změnu v knížkách. Nebyla jsem bůvíjaký šprt, ale nikdy jsem nebyla moc oblíbená. Byla jsem ta vzhledově průměrná dívka, jako jediná s plochým hrudníkem, obřím zadkem a sestřihem podle hrnce od mámy. Strašně jsem chtěla zůstat taková jaká jsem, ale zároveň jsem děsně chtěla zapadnout. Takže mi přišlo docela vhod když k nám asi v šestce přišla do třídy nová holčina, jejíž rodina se přistěhovala myslím z Bulharska. Velmi brzy převzala štafetu, kterou jsem si já tak hrozně dlouho přála odhodit. Byla jiná a to byl problém. Ne zlá, ne hloupá ani divná, ale prostě...jiná. A nás, ubohé žáčky maloměšťácké základní školy v západních Čechách, nikdo nepřipravil na to, že na světě jsou lidé jiných kultur, se kterými se jednou můžeme setkat nejen v učebnici, ale i tváří v tvář. 

Mimi nešla čeština a protože vždycky měla hodně otázek (na což učitelé ani žáci nebyli zvyklí) nikdo s ní neměl trpělivost. Moc přátel si neudělala a zpočátku jsem já byla ta "docela hodná", která se s ní aspoň trochu bavila. Neměly jsme ovšem možnost stát se velkými kamarádkami, protože jsem byla zkažená a viděla příležitost jak se sblížit víc se zbytkem třídy. Stala jsem se ohavnou ovcí ze stáda, myslící na vlastní dobro. A tak jsem se přidala k posměškům, chichotání za zády, obracení očí vsloup a protivným úsečným odpovědím na její zvídavé otázky. Vzpomínám si, jak jsem na ní dokonce úplně nesmyslně a nepříčetně křičela přes celou ulici a přitom si ani nevzpomenu, jaký to mělo důvod. A pak jednoho dne, po asi dvou třech měsících se vypařila i s rodinou, úplně stejně jako se tenkrát objevili. Ve mě zůstala hniloba a nikdy nevyřčená omluva za to jak protivná a zrůdná jsem tehdy byla. 

Až donedávna. Z hlavy se mi vykouřila spousta jmen mých spolužáků, se kterými jsem několik let protrpěla hodiny přírodopisu, ale její, její jméno mi zůstalo v paměti vyryté jako připomínka toho, že se už nesmím chovat jako ostatní. Že mám být radši tlustý nemehlo s lentilkama pod kobercem, než trapná hyena, co se chce zalíbit druhým. A snad poprvé v životě jsem opravdu ocenila facebook. Našla jsem ji. Na první pohled jsem z profilové fotky neměla pochyb o tom, že to je ona. Vyrostla z ní opravdu krásná holka, od které bych se moc ráda dozvěděla, jak ji nohy zavedly až do Norska.

Zpráva ode mě na ní čeká v její schránce. 
Doufám, že ji otevře.
Já jsem už teď o trochu lehčí.

Bara Perglova

London, United Kingdom