Prokrastinace? A co když třeba jenom neumíme odpočívat?

Slovo prokrastinace se přepralo už tolikrát, že už se z něj stala dokonce lékařská diagnóza.

Nejsem proti tomu dát našim problémům pojemnování, protože jim tak můžeme mnohem snáz čelit. V souvislosti s ní si přečtete, že jde o chorobné odkládání činností. Není to ale nakonec jen tak, že si prostě neumíme dát voraz?

Dnešní doba umožňuje mít naprosto fantastickou pracovní dobu. Šéfové bývají benevolentnější, práci můžeme vykonávat z domova nebo dokonce jako volnonožci. Ale tady asi nastává ten první problém - je to tak volné, až práce i život splývá dohromady. Těžko se pak rozeznávají hranice mezi jedním a druhým. Do jednoho úkolu pak děláme 5 dalších věcí, což znamená, že ani jeden úkol se nám nedaří splnit nebo dodělat až do konce. To má za následek demotivaci a zároveň pocit, že pracujeme vlastně neustále. Takže si dáváme krátké přestávky za odměnu, když teda makáme jako šrouby

Já mám někdy tolik úkolů, že se mi nechce dělat ani jeden. Takže jen předstírám, že pracuju. Rozdělám všechny, abych měla pocit, že na tom fakt makám. A v každém z nich se pak plácám celý den, případně i několik dní. Stydím se to přiznat, ale v případě knížky i několik měsíců (ale nepřestala jsem a chybí mi fakt už jen jedna kapitola). Myslím, že to je tím, že si neumím vymezit hranice kdy pracovat a kdy začíná zábava. Tak strašně ráda bych vypadala, že jsem ohromně zaměstnaná, že nakonec neumím odpočívat. Ale třeba kdybych to uměla, byla bych pak nakonec efektivnější.

Jak jste na tom s odpočíváním vy?

 

Bara Perglova

London, United Kingdom