Tam a zase zpátky.

Dnes to přímo vybízí k tomu, abych navázala na svůj poslední příspěvek. Někteří z vás si o to řekli a abych byla upřímná, myslím, že je načase ukázat, že jsem taky prostě jenom člověk. A ne snad proto, aby mě někdo litoval, ale můj dobrý kamarád mi vždycky říkal, že mám tak trochu problém s tím ukazovat svojí lidskost, takže bych se mohla naučit tohle překonat. Takže pryč s iluzí, nemám se až tak skvěle. Z nějakého naprosto neznámého a podivného důvodu mám trochu narušené duševní zdraví.

Jsem bez energie, do všeho se musím nutit, úkoly odkládám na poslední chvíli nebo je nedělám vůbec. Při psaní článků mi trvá nechutně dlouhou dobu než ho vymyslím. Nemám náladu jít objevovat krásy okolí, zároveň mě štve zůstávat celý den v místě kde bydlíme. Spoustu dnů jsem jen tak proseděla a měla v hlavě...nic. Jako bych se dívala na velkou bílou zeď a kamkoli se ohlédla ta zeď pokračovala do nekonečna. Na nic se netěším, nemám skoro z ničeho radost. Pro nic se neumím nadchnout a není to úplně tak, že by mě to štvalo. Co je ještě horší, je mi to jedno. Cítím se...prázdná. Ale nedává to smysl, že jo? Děsí mě, že nemám k tomuhle pocitu vůbec žádný důvod. Netrpíme vážnou nemocí a jinak jsme zdraví (až na můj zhoršující se bruxismus, ze kterého mám prasklou zubní sklovinu, trvající bolest zad a občasné migrény, ze kterých se mi chce až zvracet), netrpíme hlady a nemáme hluboko do kapsy. Vždyť kolik lidí má tu možnost žít tak jako my? Naprosto svobodně...cestovat. 

Třeba to právě v tom vězí. Třeba mi vadí, že nemáme cíl, nějaký bod, kam bychom směřovali. Pozoruju všechny svoje kamarády a známé, co jsme nechali v Česku a vidím, jak se strašně posunuli. Vidím jejich projekty a zaměstnání, které je dostaly dál. A když vidím sebe, vidím holku, která sice procestovala kus Evropy, ale vlastně zůstala na jednom místě, nevyrostla. Nemám pořádnou práci a všechno dělám napůl. Nebo vlastně spíš tak na 10%. 

Tenhle způsob života mě přestal uspokojovat. Musím si přiznat, že i přes svojí uměleckou duši prostě nejsem bohém a dlouhodobý neřád mi nesvědčí.

Abyste si nemysleli, každý den není takhle černý. Někdy má i docela světle šedou barvu. Jen to nejspíš zase není ono. Člověk si myslí, že už se našel a pak zjistí, že zase tápe. Ale to by pak přeci nebyl žádný vývoj, nebo ne? Všechno zlé je k něčemu dobré a i v téhle mizérii jsem přišla na několik zásadních věcí. Nutno přiznat, že ne vždycky pozitivních, ale některé ovlivnily i moje chápání lidí kolem. Aspoň trochu. 

A tak jsme se rozhodli. Zas a znovu. Tam a zase zpátky. Vrátíme se do Česka, alespoň na pár měsíců. Než se srovnám já a než si srovnáme co vlastně bude dál.

Člověk se musí prostě pořád něco učit a procházet si i tím špatným. Co jiného nás pak udělá silnějšími?

Bara Perglova

London, United Kingdom