Momentky #2

Zůstaň na místě. Buď hodný. Nehýbej se. Nedýchej. Nebuď. Čekala bych, že muž svého malého synka okřikne. Čekala bych, že budu svědkem toho obyvklého scénáře, kdy rodič mrzutě špačkuje nad konáním potomka a potomek nevrle provokuje a pokouší hranice trpělivosti. Nevídám často, že by přistoupili na jejich hry, kdy obrubníky jsou tenká lávka nad vroucí lávou. Za sloupkem jsme neviditelní. Sudá čísla nástupišť jsou zrychlovače, lichá nás zpomalují. Louži uprostřed chodníku musíme přeplout jako mořeplavci.
Náš svět je plný překážek, prahnoucí po překonání superhrdiny se školní aktovkou na zádech, s penálem a přezůvkami.
A tak se jeho tatínek za ním rozběhl a honili se kolem zastávek. A šťastní vypadali oba.


Nastupuji do tramvaje a okamžitě krčím nos a trochu přivírám oči. Alkoholový odér čpí ze spícího bezdomovce do okruhu několika metrů. Jak může vydržet se svým vlastním pachem, napadá mě. Zrak mi spočine na hrubém a špinavém povrchu kůže od zápěstí až ke konečkům prstů. Vypadá jako neopracované dřevo ležící dlouhé týdny v zapomenutém rohu truhlárny. Klouby mají na několika místech hluboké a krvavé praskliny. "Vidíte ty ruce?" ptá se mě pěstená dáma v nejlepších letech vedle mě a pokyne ke spícímu muži. "Vidím. A?" "To je strašný, že jo?" odpoví mi šeptem a znechuceně u toho kroutí hlavou. Dívám se na ni o něco déle než by bylo v téhle situaci vhodné. Je mi protivná. Odsuzuji ji stejně rychle jako ona odsoudila opilce. Trestám ji tím, že neodpovím, odvrátím zrak a tiše soucítím s mužem s dřevěnýma rukama. 

Bara Perglova

London, United Kingdom