Úhel pohledu.

Takový ten pocit, že se proti vám celý svět spikl. Znáte to?

Venku je příšerné počasí, ta prodavačka v sámošce se na vás utrhla, že se jí ptáte, kde mají sójovku a v tramvaji s vámi jede bezdomovec, jehož odér by se se svou vydatností dal krájet. Úřednice vám nevyhověla, pošťák vám ztratil balík a koupili jste si hrozně drahou knížku, protože všichni tvrdili, že je to román roku a vy se těžko překousnete přes třicátou stránku. Do toho vám v lednici zkyslo mlíko, dostali jste blbou referenci na odvedenou práci a počet desetinných míst na vašem účtu už není co bejvával. Rozbili jste svůj oblíbený hrnek, na bílý svetr jste si u oběda kecli omáčku a telefon vám hlásí, že úložiště je téměř plné. V obchoďáku hrají písničku, která vám připomene nešťastnou lásku, vzali jste si dneska nepohodlné spodní prádlo a doma vám vypadává internet, takže ani na to porno se koukat nedá.

V takhle mizerné dny mám pocit, že celý svět jde do pekel a lepší už to nebude. Že jediné, co má smysl, je jít spát a nechat si zdát o lepším životě. A že všichni jsou oškliví, protivní, lžou a nemyslí to se mnou dobře. Nebo mě nemají rádi, jsou odtažití a můj život je nezajímá.

Taková pitomost.

Přišla jsem na to, že lidé se ke mně většinou chovají podle toho, jakou já mám náladu. Jasně, že mě naštve, že se na mě někdo křivě podívá, když mám den pod psa. Za dnů mizérie a splínu si to pěkně přihodím na hromadu k už tak dost dlouhému seznamu toho, proč život stojí za houby. Ale kdyby mi ten den všechno šlo na ruku, tak jejich mrzutost přejdu a raduji se z toho, že jsem si doma nezapomněla sluneční brýle, mám novou zakázku na focení a o víkendu si udělám palačinky k snídani. Jéé, to bude príma!

Myslím, že obecně máme tendenci si chování lidí kolem nás vysvětlovat podle toho, jak se sami cítíme. Třeba nejsou protivní, třeba si to bereme jen moc osobně. Pak o tom či onom tvrdíme, že je necitelný blbec, o té či oné, že je nafoukaná kráva a těch či oněch, že je to banda neschopných pitomců, co si nevidí na špičku vlastního jazyka. 

Jenomže vždycky jde jen o úhel pohledu. 

Buď mám problém já nebo ti ostatní. Někdy se k nám druzí nechovají dobře ne proto, že bychom dělali skutečně něco špatně, ale protože mají problém sami se sebou. A funguje to i naopak. Někdy se my chováme hrozně k ostatním jen proto,  že máme blbý den.

Lidé, které potkáváme a situace, ve kterých se ocitáme jsou zrcadla. To, jakým způsobem uvažujeme nad jednáním druhých o nich nevypovídá nic. Vypovídá to jen o tom, jak uvažujeme my.

Bara Perglova

London, United Kingdom