Peklo na dosah

Ta zpráva o otevření prvního Primarku v Česku mě trochu rozčílila. Představa toho, jak tu jeden z největších představitelů fast fashion otvírá své brány nákupu-za-skvělou-cenu-chtivým fanouškům trendy módy ve mě vyvolala pocit asi jako po konzumaci plechovky roky prošlých rybiček. Na zvracení. Vzpomněla jsem si na svou zlatou éru v Londýně korunovanou zážitkem z tohoto řetězce. Ano, i já jsem podlehla lákavým nabídkám. I já jsem si koupila květované šaty s tylovou sukní, podzimní kozačky s přezkami a barevné punčocháče. Jen co se toho stylu týče, pochopí moji bližní, že to svědčí o tom, že se to muselo stát už hodně dávno. 

Ale s Primarkem mám zkušenost ještě jinou.

primark.jpg

Coby malé ptáče přiletuvší z rodné domoviny do neznámých krajin, jsem měla tu největší starost o obživu a platbu nehorázně vysokého nájmu za skromné hnízdo uprostřed Kenningtonu. V nouzi a bez velkých zkušeností si jeden nevybírá a můj indický nadřízený Reead viděl zřejmě můj obrovský potenciál pro skládání svetrů a vzal mě pod ochranná křídla dámského oddělení pobočky ve Wandsworthu. S Primarkem mám tedy tu čest nejen jako zákazník, ale jako zaměstnanec, navíc během nejšílenější vánoční sezóny. 

Práce to není náročná a dokonce s více než dostačujícím ohodnocením k pokrytí výdajů. Povědomí o fast fashion tehdy ještě nebylo tak velké a cool, ale právě zkušeností z tohohle řetězce nabralo moje znechucení z rychlé módy tak obřích rozměrů, že v ultra krátkém čase pomohlo změnit moje nákupní rozhodování a chování. Paradoxně až tady jsem si začala pořádně vážit hodnot jako kvalita. Tady jsem začala pochybovat o koncové ceně. Tady jsem začala přemýšlet o pozadí výroby. Tady jsem se začala zajímat, odkud věci pochází. Tady má kořeny poctivé HNST.LY.

Zažít tenhle moloch i z jiné stránky mi přineslo občas velmi obohacující zážitky. Překonávala jsem své osobní rychlostní rekordy v markování nákupů u pokladny. Za dlouhých a monotóních chvil u štendru jsem složila dvě básně a tři nové melodie k Rolničkám. A dostávala jsem zaměstnaneckou slevu 5 % ve food courtu.

Bohužel i tak mé kladné dojmy výrazně převálcovaly jiné zkušenosti.

Každý den se skladový prostor naplnil stovkami kartonových krabic s oblečením a doplňky. Každý den se tyto stovky krabic rozbalily a obsah umístil na štendry, věšáky a do regálů pro tisíce zákazníků. A další den další stovky. A třetí den zase

Každý den vznikaly jen z rozbaleného množství stovky kil netříděného odpadu. Tady se totiž netřídí holčičko, tak se mě neptej, kam máš dávat ramínka a kam karton. Hoď to do týhle klece, von už to někdo odveze.

Zboží je předem označeno jako slevové. Tady se neprodávají staré kolekce. Tady nové zboží už rovnou chodí s červenými cedulkami.

Ty věci strašně smrdí. Plastem, špínou a umělinou. Z těch toxických výparů se vám při rozbalování desáté krabice plastových bot udělá chtě nechtě šoufl. A vůbec se nedivte, že se vám ruce zbarví do duhova. Představa toho, jak se někomu zbarví pokožka, až bude tyhle věci celý den nosit je směšná. Dokud vám na kůži po rozbalování nenaskočí vyrážka.

Zákazníci v Primarku mají zdvořilost někde hluboko, hluboko pod povrchem toho nejhlubšího dna. Nosí se tu spousta věcí. Úcta mezi ně nepatří, ta je totiž moc drahá. Jasně, že to tady přímo vybízí. Proč si totiž vážit kalhot za tři libry. A proč si vážit prodavačky, která ty kalhoty za tři libry do polic skládá. Je to póvl, na ten se může luskat prsty a hulákat jako na zaostalý. 

image.jpg

Já mám za to, že otevření Primarku tady v Česku je prostě špatně a nemělo by k tomu dojít.

Protože to není místo, kde se budou dát nakoupit kvalitní produkty

Ve fast fashion se neoperuje s žádnými jinými hodnotami než “podléhá trendu” a “sexy cena”. A co je zrovna v módě se může měnit třeba každý týden. Uplatňujeme tady standard očekávání stále nových věcí do naší skříně, který nám vnucuje odvětví, co to s námi nemyslí ani trochu dobře. Jenže tenhle standard není dobrý ani pro naše zdraví, ani pro naše životní prostředí, ani pro naši peněženku.

Protože ruinuje představu o tom, kolik by co mělo skutečně stát

Za výrobou stojí otrocká a velmi špatně placená práce a materiály tak žalostné, že je nejde použít ani jako hadr na podlahu. Výsledná cena nemá nic společného s kvalitou a je pak strašně těžké lidem vyvětlit, proč opravdu dobrý tričko stojí pětikilo a výš. Protože stále jsme se ještě nenaučili určit hodnotu, která nám přibude v šatníku, ale vnímáme částku, která nám zmizí z peněženky.  A že v tom rozdíl je si přečtěte tady.

Protože vytváří nadměrnou a naprosto nesmyslnou spotřebu

Primark má svoje ceny nastavené tak nízko, že je těžké jim odolat. Není nám líto dát pár desítek korun za věc s myšlenkou, že ji při nejhorším vyhodíme. A proto si toho nakoupíme mnohem víc, než skutečně potřebujeme, za tu cenu jsme to tam přeci nemohli nechat. Jenže často nám pak leží v šatníku, protože na druhý pohled už vlastně není tak super, nesedí nám tak dobře, ta kila navíc jsme kvůli nim neshodili nebo se po dvou vypráních už nedají nosit.

Protože víc blbostí opravdu nepotřebujeme

Primark, to nejsou jenom hadry, boty a kabelky. To jsou taky sezónní produkty, hračky, laciná kosmetika, sluchátka s čelenkou do tvaru kočičích oušek, zámek ve tvaru medvídka pandy nebo chránič díry na sluchátka v telefonu ve tvaru kaktusu. Proč bysme zrovna tohle měli vlastnit? Jak dlouho nás to bude těšit? O co přijdeme, když to nebudeme mít?

Víte co, Primark je zhmotněné peklo, které se dostalo mezi smrtelníky. Ale je tak božsky vypadající, že některým ještě dělá problém ho odhalit. Pojďte dělat osvětu, čeká nás ještě spousta práce. 

Bara Perglova

London, United Kingdom