Brecon Beacon. Na konci s dechem.

Cestou na první kopec se za námi rýsovaly oblé křivky okolních hor, jež slibovaly mnohé.
Mezi sytě fialovými vřesovišti se tu a tam mihla ovečka, stébla vysoké trávy podél kamenné stezky tančila ve větru jako tetelící se malé baletky.

Ten malý cípeček v dálce. To je to místo, kam míříme. Na nejvyšší vrchol Brecon Beacon. 
Nejvíc más štve, že musíme sestoupat z kopce a pak jít zase nahoru. Takové plýtvání.

Sejdeme do údolí a pak hned zase nahoru. Cesta je strmá, ale nezdá se, že bychom se měli nadřít. Jenže později...
Mezi mé dva výdechy už se nádech skoro nevešel. Zastavovali jsme každých pět kroků, abych posbírala zbytky plic co jsem trousila po cestě. V hlavě mi zuřivě tepalo, svoje srdce jsem slyšela tak jasně, jako by se prodralo až k uším. Objevily se mi první mžitky před očima a dříve tak jasný obraz najednou nabral podivných obrysů, velekrásné kopce se tyčily jako zelené rozmazané šmouhy. Bylo to poprvé, kdy jsem si myslela, že to nevyjdu. Že ať budu odpočívat jakkoli dlouho, stejně to nemá smysl. Že bych to měla vzdát. Vždyť kousíček pod námi je stezka, která nás dovede zase do údolí, tak proč se namáhat. Je to jen kopec, takových uvidíme cestou ještě mraky. 

Ale ne. Došli jsme až sem, tak těch posledních pár desítek metrů už nemůžeme vzdát.

Došli jsme až na vrchol. S úsměvem na rtech. Jsme tu! Šťastně se takřka plazíme k ceduli, na které je naspaná výška, abych si jí mohla vyfotit. A pak…pak zjistíme, že nejvyšší hora je ještě o kus dál.

Tak to ne. To nehraju. Další kopec nebyl v plánu. Těch 9 metrů už není přeci takový rozdíl.

Co na tom. Tak je druhá nejvyšší. Ten pohled na asi 3 kilometry široké údolí pod námi, které bylo tak gigantické, že mi připomínalo ďáblovu náruč, i tak stál za to. 
Cítila jsem se objatá i dojatá zároveň. Ten pocit je nepřenositelný. 

Bara Perglova

London, United Kingdom