moving

How frappante lives? #11 Happy new start!

Happy new start! Goodbye London • baraperglova.com/blog

Yesterday and today I read a lot of messages about Happy new year 2014. I don't like celebrating new year. A lot of people see new year like an opportunity for new start with clean desk, like an opportunity to change something in their lives, to start something new,... But why just on New Year? Why we don't celebrate every new day? Because every day you can change your live. What is the difference?

But just like New Year is a time for big announcements, even I have one as well. As I wrote in one of my previously posts, we are not happy here in London. For all the money we spend here for rent, food, etc. we could travel. So why not? After all, we are not ready to stay in one place and settle down. We are young, nobody know how many years have till the end of his life. Our new "plan" is travel across 26 european countries. Aimlessly, with no time limit. And we'll start in February, before our contract expires. 

This is so exciting! Not just because own traveling. From Czech we came to London with 8 boxes, 2 bags with clothes and one box with iMax. Now we need to reduce again! Leave London with just 4 boxes and then continue just with 2 suitcases. No unnecessary things, no more stuff than we really need. And I am so excited about all the new things, places and people I could write about which could inspire you!

So happy new year, happy new start! I believe that this year will be awesome!

//

Včera i dnes jsem četla spoustu těch veselých zpráv oznamující šťastný nový rok 2014. Nemám moc ráda oslavy nového roku. Spousta lidí se na nový rok dívá jako na úžasnou příležitost začít s čistým štítem, jako příležitost něco změnit s jejich životem nebo něco nového začít.,...Ale proč zrovna na Nový rok? Proč neslavíme začátek každého nového dne? Každý den je přeci zrovna ten vhodný den pro změnu čekohokoli v životě nebo udělání něčeho jinak. V čem je tedy rozdíl?

Ale nakonec stejně tak jako je Nový rok časem, kdy každý přichází s důležitými oznámeními, ať už to jsou předsevzetí nebo prostě jen sliby, i já přicházím s jedním důležitým. Jak už jsem psala v jednom z předchozích příspěvků, Londýn se nám pod kůži nedostal a nějak jsme mu na chuť prostě nepřišli. Zkusili jsme to, zvedli zadek z komfortní zóny v Česku, zažili spoustu nového, nelitujeme toho, ale není to pro nás. Už jen to počasí. Tedy samozřejmě jsme věděli, že Anglie je země deštivá, ale časem člověka omrzí se při každé procházce navlíknout jako by měl namířeno k vodopádu. Spočítali jsme si, že za všechny výdaje co dáme za nájem, jízdné, jídlo a tak dál a přitom se nehneme z místa bychom fakt mohli radši cestovat. Takže proč ne? Koneckonců nejsme ještě tak úplně připraveni zůstat na jednom místě a usadit se. Jsme pořád ještě mladí a člověk nikdy neví kolik let mu zbývá než ho srazí autobus nebo napadne smrtelný bacil. Náš nový "plán" je procestovat 26 evropských zemí. Zdá se to jako velké číslo, ale některé jsou tak maličké, že je stihneme přejít za den pěšky. Budeme cestovat bez fyzického cíle, bez časového limitu. Jo a začnínáme v únoru, takže ještě předtím, než nám skončí nájemní smlouva. Koneckonců jsme tak natěšení, že asi není nač čekat.

Je to ohromně vzrušující! Nejen kvůli vlastnímu cestování. Tak třeba z Česka jsme odjeli s osmi krabicemi, dvěma pytli s oblečením a jednou krabicí s iMacem. Teď hodláme opět redukovat. Londýn budeme opouštět s pouze čtyřmi krabicemi a dále pak pokračovat s pouze dvěma kufry. Žádné zbytečnosti, žádné kravinky navíc. A jsem hlavně nadšená z těch věcí, míst a lidí o kterých vám budu moct napsat nebo kterými vás budu moct inspirovat!

Tak šťastný nový rok, šťastný nový start! Věřím, že tenhle rok bude senzační!

 

Photo by me

How frappante lives? #10 Finally settled down...?

It has been two week since we settled down in our new place in Kennington. And it has been three monts since we moved to England so I think it's time for a bit balance our lives. Our life became hectic. I have a job I don't like where I cannot learn anything new. We pay a lot of money for our rent so it start to be a bit impossible to save some money. Except our roommates we have no new friends because we almost don't have a time to hang out. It is the time to come out with the truth. Let's be honest. Life in UK a bit sucks. 

Every time our friends start asking us "So how are you? How exciting is living in new country? How do you like it there?" every time we said something like "You know, we are here for just few weeks. These things are different, these things are better, we like how multicultural this city is, we are waiting for some opportunities, blah blah blah,..." But from weeks are months now and with Petr we both feel that things are not like they should be. It's not just temporary feeling. Like one of these days you feel like a shit but next day is much better. 

We didn't moved to London to folding jumpers. I know that everybody start somehow. Probably most of them on worse position than me. I don't want to say I am something extra special but I can do more. This job is not enough for me. I deserve better. I don't want to say that for everything is responsible this country. And despite all the negatives what it brings I still do not regret. Moved to UK was not a mistake, it was just poorly chosen option. 

I'll tell you what we should do. Do not move to new country but stay in Czech for few more months, save more money and then travel across the Europe. That is exactly what we feel more like the right option. Actually still we can do that. Still we have some extra money. We have just these obstacles:

1. We have contract for 6 months. What is actually not that bad, because it is just 6 months. Some places has contract for 18 months. We can cancel it before, but we can loose our deposit.
2. Maybe we have not enough money. So we can stay here for few months, save a bit more and then travel.
3. We are not sure if we can live just with two suitcases. That means reduce all our stuff we have even more. From 8 boxes to 2 boxes.
4. We should to count with obstacles about traveling with a dog. We don't want to stress him because of changing places and we don't want stress us, because sometimes it is challenging travel with Bernard everywhere.
5. We know what can Petr do, he can work everywhere just with notebook and internet, but what should I do for our living?
6. We don't know if we are such a big adventurers to travel so much and change the place every two weeks or less. We are bit scared. This could be maybe our biggest obstacle.

This thing, this decision is probably for deeper conversation. But honestly I see it as an option after our contract will end up.

We have a time for thinking about it. Time goes quickly so I believe that you will read about decision soon :) For now I have to deal with my I-don't-have-enough-time problem, with my business problem and with my work problem. Btw, I applied for another job in one of my most favorited company Designers Guild. Fingers crossed, we will see. 
And yes, I almost forgot, following photos are from our flat in Kennington. 

//

Už to budou dva týdny co jsme se usadili na novém místě v Kenningtonu a už to budou tři měsíce, co jsme se přestěhovali do Británie. Takže jsem si řekla, že je čas na malé bilancování našich životů. Naše životy se staly hektickými. Mám práci, kterou nemám ráda, kde se nemůžu nic nového naučit. Platíme hodně peněz za nájem, takže začíná být velmi obtížné nějaké peníze ušetřit. Kromě našich spolubydlících nemáme žádné nové přátele, protože nemáme čas na to si večer někam vyrazit. Je čas vyjít s pravdou ven. Býť upřímná. Život ve Velké Británii zatím stojí tak nějak za houby. 

Pokaždé, když se nás naši přátelé začnou ptát “Tak co, jak se máte? Jak si užíváte bydlení v nové zemi? Jak se vám tam líbí?” pokaždé řekneme něco jako “No to víte, jsme tady jen pár týdnů. Tyhle věci jsou jiný, tyhle věci jsou lepší, líbí se mi, jak je to multikulturní město, čekáme na nějaké příležitosti, bla bla bla,…” Jenže z týdnů se staly měsíce a oba dva s Petrem cítíme, že to není úplně všechno tak, jak by to mělo být. Není to jen dočasný pocit. Takový ten den, kdy se cítíte, že se vám všechno se*e, ale vyspíte se z tohoa druhý den je lepší.  

Nepřestěhovali jsme se sem, abych tady skládala svetry. Vím, že každý nějak začínal. Pravděpodobně spousta lidí na horších pozicích než já. Nechci tvrdit, že zrovna já jsem něco extra, ale mám na víc. Zasloužím si lepší. A nechci tvrdit, za všechno může tahle země. Jsme to my sami. A i přes všechna negativa co to přináší toho pořád nelituju. Přestěhovat se do Británie nebyla chyba, byla to jen špatně zvolená možnost.

Já vám povím, co jsme měli udělat. Neměli jsme se stěhovat, ale zůstat ještě pár měsíců v Česku, ušetřit ještě nějaké peníze a procestovat Evropu. To je přesně to, co cítíme jako mnohem lepší možnost. Vlastně to pořád můžeme udělat. Pořád máme nějaké peníze navíc. Máme jen tyhle překážky:

1. Máme tady smlouvu na 6 měsíců. Což vlastně není tak špatné, protože to je jen 6 mesíců. Jsou místa, kde vám dají smlouvu na 18 měsíců. Můžeme ji zrušit, ale mohli bychom přijít o depozit. 
2. Možná nemáme dostatek peněz. Takže můžeme tady ještě pár měsíců zůstat, ještě trochu našetřit a pak cestovat.
3. Nejsme si jistí, zda jsme schopní žít jen se dvěma kufry. Znamenalo by to zredukovat naše věci ještě víc. Z 8 krabic na 2.
4. Měli bychom počítat s překážkami, které se vážou s cestováním se psem. Nechceme ho stresovat neustálými změnami místa (ale zdá se, že doteď to zvládá úplně v pohodě) a taky nechceme stresovat sami sebe, protože někdy je cestování s Bernardem obtížné kamkoli.
5. Víme, co by dělal Petr, může pracovat odkudkoli jen s notebookem a připojením k internetu, ale co bych dělala já?
6. Nevíme, jeslti jsme až tak velcí dobrodruzi na tak velké cestování s tím, že bychom měnili místo pobytu každé dva týdny nebo i míň. Trochu se bojíme. To bude pravděpodobně naše největší překážka.

Tohle rozhodnutí je pravděpodobně na nějakou hlubší rozmluvu. Ale upřímně to teď vidím jako možnost po tom, až nám tady skončí smlouva.

Máme čas o tom přemýšlet. Ale vzhledem k tomu, jak rychle ten čas běží budete o našem rozhodnutí číst asi brzy :) Teď se zatím musím vypořádat se svým problém s nedostatkem času, se svým podnikatelským problémem a se svým pracovním problémem. Mimochodem, už jsem zažádala o jinou práci u jedné z mých nejoblíbenějších společností Designers Guild. Držte palce, uvidíme co přinese čas.
A jo, málem bych zapomněla, následující fotografie jsou z našeho nového domova v Kenningtonu.

 

How frappante lives? #7 Actually, we were lucky.

 
This is our contract. No, really not kidding. Our landlord just does not like paperwork :)) // Tohle je naše nájemní smlouva. Ne, opravdu si nedělám legraci. Náš pan domácí prostě nemá rád papírování :))

This is our contract. No, really not kidding. Our landlord just does not like paperwork :)) // Tohle je naše nájemní smlouva. Ne, opravdu si nedělám legraci. Náš pan domácí prostě nemá rád papírování :))

Pro českou verzi scrollujte níže :) 

Do you know that feeling when you are on a horrible vacation and you are terribly looking forward for your home, your own bed, your privacy, for cooking in your kitchen with your own mess and around you will be the smell of home where is mixed a scent of freshly washed laundry with roasted chicken for sunday lunch? My currently feeling in London is like being on terrible vacation with no return. One way to the hell where you can't wait to pull out of moldy washing machine your clothes, the smell will forever be engraved in your memory and is connected with the place where you live. Where the bed for two is so small and uncomfortable, that every morning you will view in the mirror if you do not have your back as the question mark. Where you want to cook in gloves, just to not have to touch the dishes. Where you can't organize your stuff because of lack of space everything is rolling all over the place. Where your robe smell that remind you of your previous home is gone and now content a local smelling odors that with you have absolutely nothing in common. Yes, it's horrible and yet we were very lucky :)

But this post is not about complaining, but about how when you want something, you have to have the courage to do a lot of sacrifice and a lot of compromise on your standards. About how you consciously offend to get a chance to start again for something better. About how beginnings are xtimes harder than you ever imagined, but you don't want to give it up. About how you can change for the better in few days, because suddenly you are faced with problems that you do not have to ever deal with before, but now it's unavoidable, it can not be postponed. About what does not kill you makes you stronger.

After visiting an apartment in Wimbledon we didn't stopped calling advertisements. Until you have a signed contract, nothing is certain and it is not a good idea to let it be and wait that it might work. You'll call every day dozens of offers. You're getting a little exhausted and starting to be sad, but simply you can't stop until at least something will be sure. So we got a Muslim name Javed. He showed us the room where was the wardrobe and chest of drawers, a straight entrance to the garden and is relatively maintained. It's a room in the house where currently live 4 other people. For all of us there is one shared bathroom and one toilet. Behind our room is the kitchen. Before I got to put into it our food I had to use a little desinfection to make the kitchen usable, so I sacrificed a big part of Sunday to do it, but at least I feel a little better :) . Those who know me better know that I don't have too far to Monica from Friends TV show, so I feel comfortable in places where there is just plain clean but Monica's clean :) . One of our roommates working late into the night as the croupier, so except uncomfortable beds we are still awakened by his late night arrivals. But this I can get used to.

The house is in Hounslow, near Heathrow airport where airoplanes landing on average every two or three minutes and are so close that we can almost touch them :). The large shop is about 20 minutes to walk and otherwise around there is nothing. It is an area where many Indians live, so that's a lot of street stinks of all possible spices and Indian dishes. But we can used to it.

Why we were lucky?

We had Javed in ambush, who was not perfect, but apart from him we had a few more options.

To rent a room for a week in another Airbnb (get any where small dog is welcomed is almost as hard to find as long-term housing with him) and during the week calling more and more advertisements.

Or give up and go home.

Blind both eyes, cover the nose and swallow the fact that it could have been much worse and sign an agreement with Muslim.

And so we chose...

Room in AirBnb for another week would cost us more to be 9000 crowns - which would be a bit expensive vacation. Furthermore, given how difficult it was to find at least one decent digs wouldn't at all certain that we will be able to find something within a week.

Giving up was not an option for me. Folded ears and go back to the Czech Republic with the fact that we tried it and it just did not work out is simply unthinkable. We are not cowards! We cannot run away first week before the first issue that arises. We will fight even if I'll have to cook with gloves! : D

And so we chose Javed. We were willing to sacrifice all the comforts to which we have been accustomed for a single security - a roof over our head. Here is no need to pay a refundable deposit, which is great and we have no minimum term. It's certainly better than Mařena (which, as I forgot to mention previously, asked us for our addictions, which was a little suspicious :D), here are no rats. Well we have quiet time to look for another rental. Maybe released our latest discovery in Kennington, which is free from 1st December. So we can only keep fingers crossed :)

// 

Znáte takový ten pocit, když jste na příšerné dovolené a těšíte se domů na svojí pohodlnou postel, svoje soukromí, až se obklopíte svými věcmi, budete vařit ve svojí kuchyni se svým nepořádkem a kde se ponoříte do té známé vůně domova, ve které se mísí čisté voňavé prádlo s nedělním pečeným kuřetem k obědu? Tak můj momentání pocit v Londýně je jako být na příšerné dovolené bez návratu. Jednosměrná cesta do pekla, kde se nemůžete dočkat až si z plesnivějící pračky vytáhnete svoje prádlo, jehož odér se vám už navždy vryje do paměti a bude spojen s místem, kde zrovna žijete. Kde je postel pro dva tak malá a nepohodlná, že se každé ráno budete v zrcadle prohlížet, zda už nemáte záda jako otazník. Kde máte chuť vařit v rukavicích, jen abyste se nemuseli dotknout místního nádobí. Kde si kvůli nedostatku místa nemůžete uspořádat svoje věci a tak se všechno válí všude možně. Kde vůně županu, která vám připomínala váš předchozí spokojený domov už vyčpěla a on načichl místními pachy, které s vámi nemají absolutně nic společného. Ano, je to tu strašný a přesto jsme měli obrovské štěstí :) 

Jenže tenhle post není o remcání, ale o tom, jak když něco chcete, musíte mít odvahu tomu hodně obětovat a hodně slevit ze svých standardů. O tom, jak si vědomě pohoršíte, abyste se dostali šanci se vypracovat a nakonec si polepšit. O tom jak začátky jsou xkrát těžší, než jste si vůbec představovali, ale přesto to nechcete vzdát. O tom, jak i pár těžkých dní vás může změnit k lepšímu, protože najednou stojíte před problémy, které jste nikdy řešit nemuseli, ale teď je to nevyhnutelné, nedá se to odkládat. O tom co tě nezabije, to tě posílí.

Po prohlídce bytu ve Wimbledonu jsme nepřestali obvolávat inzeráty. Dokud nemáte podepsanou smlouvu, nic není jisté a není moudré usnout na vavřínech a spoléhat se, že by to mohlo vyjít. Denně obvoláte desítky nabídek. Jste už trochu vyčerpaní a začínáte být nešťastní, ale prostě nesmíte přestat, dokud nebude aspoň něco jisté. A tak jsme se dostali k muslimovi jménem Javed. Ukázal nám pokoj, kde je skříň a komoda, má vstup rovnou na zahradu, je relativně udržovaný. Je to pokoj v domě, kde žijí momentálně další 4 lidé. Pro nás všechny je tady jedna sdílená koupelna a jedna toaleta. Hned za naším pokojem je kuchyň. Předtím, než jsem do ní vůbec mohla schovat jídlo bylo nutné jí prohnat trochu savem, aby byla použitelná, takže jsem jí obětovala většinu neděle, ale mám aspoň trochu lepší pocit :). Ti, kdo mě znají lépe, vědí, že nemám moc daleko k Monice ze seriálu Přátelé, a proto se cítím dobře v místech, kde není jenom obyčejný čisto, ale Moničino čisto :). Jeden z našich spolubydlících pracuje dlouho do noci jako krupiér, takže kromě nepohodlné postele nás ještě budí jeho pozdně noční příchody. Ale na to se dá zvyknout. 
Dům je v Hounslow, velmi blízko letiště Heathrow, kde nám nad hlavou přistávají letadla,  průměrně tak každé dvě až tři minuty a jsou tak blízko, že se jich skoro můžeme dotknout :). Do nejbližšího většího obchodu je to tak 20 minut chůze a jinak v okolí není vůbec nic . Je to oblast, kde žije hodně indů, takže ulice tady hodně čpí vším možným kořením a indickými jídly. Ale i na to se dá zvyknout.

Proč jsme měli štěstí 

Měli jsme v záloze Javeda, který nebyl úplně ideální, ale kromě něj ještě několik dalších možností.
Buď si pronajmout pokoj na týden v nějakém jiném AirBnb (kdy sehnat nějaké, kde je vítán malý pes je skoro stejně tak těžké jako sehnat dlouhodobé bydlení s ním) a během toho týdne obvolávat další a další inzeráty.
Nebo to vzdát a vrátit se domů.
Nebo přimhouřit obě oči, zacpat si nos, překousnout tu skutečnost, že to mohlo být ještě mnohem horší a podepsat nájemní smlovu u muslima.

A tak jsme si vybrali
Pokoj na další týden by nás stál dalších třeba 9000,-, což by byla trochu drahá dovolená. Navíc vzhledem k tomu, jak těžké bylo najít aspoň jeden slušnější podnájem by nebylo vůbec jisté, že se nám podaří něco najít během jednoho týdne.
Vzdát se takhle na začátku jsem, aspoň já, vůbec nepočítala jako další možnost. Sklopit uši a jet zpátky do Čech s tím, že jsme to zkusili a prostě to nevyšlo je prostě nemyslitelné. Dotáhli jsme to až sem a přeci nejsme takoví zbabělci, abychom utekli po týdnu, před prvním problémem co se naskytne. Budeme bojovat, i kdybych měla vařit v rukavicích! :D
A tak jsme si vybrali Javeda. Byli jsme ochotní obětovat veškerý komfort, na který jsme byli zvyklí za jednu jedinou jistotu - střechy nad hlavou. Nebylo nutné hradit žádnou vratnou zálohu, což je super a taky nemáme žádný minimum term (minimální doba, po kterou tady musíme bydlet). Je to rozhodně lepší než Mařena (která, jak jsem zapomněla předtím zmínit, se nás ptala na naše závislosti, což bylo trochu podezřelé :D), no a nejsou tu krysy. A taky máme čas v klidu hledat jiný pronájem. Třeba vyjde náš poslední objev v Kenningtonu, který je volný od 1. prosince. Tak nám zase držte palce :)

 

How frappante Lives? #6 From Mařena to Wimbledon

Sorry, today just in czech, english version will be updated asap.
I am too busy for translate during these days :) 

Naše útrapy pokračují. Najít v Londýně bydlení se zdá býti nadlidským úkolem. Za dva dny jsem obvolala kolem 80ti [slovy osmdesáti] inzerátů a z toho byly 3 [slovy tři] prohlídky. Někdy vás překvapí co vůbec mají lidé odvahu pronajímat za hříšný peníz a někdy vás překvapí, kde vůbec jsou lidé schopni žít.

Co je problém: 
Když máte málo peněz. V tomhle případě se budete muset spokojit s ruským doupětem. A inzerát ne vždy bude odpovídat realitě. Jako včera, kdy jsme šli na prohlídku a v inzerátu stálo, že jakási Nyamoi je moc smutná, že musí opustit svojí spolubydlící Jennifer, protože se stěhuje pryč a hledá za sebe náhradu. Mělo se jednat o malý dům, kde bydlí pouze Jennifer, studentka architektury. Když jsme dorazili na místo, jala se ná hrůza. Z Nyamoi se vyklubala Mařena, z Jennifer Sonja, z jedné spolubydlící 8 spolubydlících a z malého domku v hezké lokalitě díra, kde cca 2 metry za oknem každých 15 minut projíždí vlak. Já bych si tady tedy pokoj nepronajala, ale aspoň kuchyň se zdála být jako stvořená pro mladou krysí rodinu. Třeba takovou co se přestěhovala z Ruska a chce začít nový život.

Když máte hodně peněz. Pokusili jsme se zvýšit budget ze 600 na 800 liber s dobrým pocitem, že nám tak otevřou nové možnosti hezčího bydlení, v hezké lokalitě a bez krys. No tady tak trochu nastupuje Hlava 22 :D. Pokud si totiž chcete pronajmout, byť jen pokoj ve sdíleném domě za vyšší částku, budou po vás vyžadovat reference. A reference je váš bankovní účet. Který musí být z anglické banky. Potvrezný vaším anglickým účetním. 
Takže zkuste vysvětlit lidem, že jste důvěryhodní a máte pravidelný měsíční příjem na zaplacení nájmu, když tu jste pět dní a ještě nemáte bankovní historii v tomto státě. Ve většině případů jim bankovní výpis v PDFku od české banky nestačí.
Takže i když jste za vodou, nejste za vodou.

Máte domácího mazlíčka. Je zcela běžné, že u vás na ulici zastaví stařenka, složí svoje nákupní tašky k nohám a se slovy "Já si jdu jen pohladit vašeho pejska" započne konverzaci, která počíná psy, přes svoje příbuzné, počasí, až po to, co si koupila v obchodě naproti. Ale jakmile se někam s tím roztomilým čumáčkem chcete nastěhovat, sorry, pets are not allowed. 95% obvolaných a dostupných inzerátů Bernarda zamítlo. No věřili byste tomu, že někde tohohle mazlíčka nebudou chtít?

 

How frappante Lives? #6 From Mařena to Wimbledon • baraperglova.com/blog

Nejsme věřící. Já se snad na svoje starý, ďáblem prohnaný kolena dám na víru. Křesťané tady totiž velmi často mají dveře otevřené. Včetně zvířat. Ale nesezdaný pár, který se nebude účastnit večerních modliteb má prostě smůlu. Ale Ježišmarja, to by v tom byl čert abychom něco nesehnali!  

 

Ale dnes nám konečně svitla naděje, takže hromadně prosím během zítřka všichni držte palce! Kdo nebude držet palce, toho si najdu a položím mu pod rohožku smrdutou zdechlinu! :)) 

Kroky na naší poslední prohlídku nás zavedly do Wimbledonu. Znáte takový ten pocit, kdy někde jste a zdá se vám tam prostě všechno tak nějak jiné? Správné? Jako by to čekalo právě na vás? Tak přesně tenhle pocit jsem měla, když jsme kráčeli jednou Wimbledonskou ulicí k nabízenému bytu. Hned v předsíni jsem věděla, že tady chci bydlet! Je to fakt nádherné místo, kde žijí jen tři další nájemníci (dva z nich mluví francouzsky, jupí! :)), je to velká ložnice s vlastní koupelnou, všude bylo čisto a okamžitě jsem se tam cítila jako doma. Kluk, který nám byt ukazval se hned zamiloval do Bernarda, takže mezi námi a novým pronájmem stojí jen souhlas zbylých dvou nájemníků. Dnes večer jsme jim poslali fotky a myslím, že ze samého nadšení nebudu moct usnout :)
Nakonec ovšem přeci jen přesáhl náš budget, ale máme-li si vybrat mezi Mařenou a krysami za 600 nebo lovely flatem s francouzsky mluvícími lovely roommates v čisté bytě s vlastní koupelnou, který je o 300 dražší...no to snad radši budu pracovat i McDonaldu, jen abychom na tomhle místě mohli být :)

 

How frappante lives? #5 Where is home?

Last week I was in London because together with my boyfriend Petr we decided that I will make this little trip and I will find there some room to share. BUT! It wasn't so easy as we thought. Last day I almost already had a signet agreement, but finally we find out that to choose an apartment alone is very stupid idea :)). Petr didn't saw any picture of the house or neighbourhood and minimum stay term was 8 months. So what we would do if we did not like there, and after a month or two, we found that this is a bad area where the strange street people are? Well, in the case of early termination of the contract would have lost the whole deposit. And it could be 600 pounds, somewhere it is much more.

So I came back to the Czech Republic and we booked via AirBnb room for one week. So we have one week to find some room, but we can have vewings together, we will see it together, decide together and we can take our little Bernard with us. 

Last week in London I was there with my high school friend Leeda. It was nice to be there with someone I know, some things were much easier, but there was a moments when I felt...well...terrible, lost and so so lonely in such a big hurry city. And for few minutes I was thinking "No, I do not feel happy, I am scared, I am not used to live in such a bustling city, I don't like it and I don't wanna live here."  It was very strange moment and it was one of longest minutes in my life. But after all I realized one important thing - my home will everywhere where Peter and our Bernard is. And doesn't matter if I live in a village or in the city, if we have a small room in a shared house or own palace, if I live here in the Czech Republic or at the end of the world, but we three together create the home. Home is not a place, but the closest people, who surround you.

See you in London, we leave today! :) 

// 

Minulý týden jsem byla v Londýně, protože jsme se s Petrem rozhodli, že si udělám tenhle malý výlet, abych tam našla nějaký pokoj ve sdíleném domě, kde budeme bydlet. ALE! nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslela. Poslední den jsem už téměř měla podepsanou i nájemní smlouvu, ale nakonec jsme zjistili, že vybírat byt sama je pěkně hloupý nápad :)). Petr neviděl ani jednu fotku pokoje, domu ani okolí a minimální délka pobytu byla 8 měsíců. Takže co bychom dělali, kdyby se nám tam nelíbilo a po jednom nebo dvou měsících jsme zjistlili, že je to špatná čtvrť s podivíny kolem? No v případě předčasného zrušení smlouvy bychom přišli o celý depozit. Což v tomhle případě bylo 600 liber, někde je to i mnohem víc. 

Takže jsem se vrátila zase do Česka a přes AirBnb jsme si zarezervovali pokoj na týden, během kterého budeme muset nějaké dlouhodobé bydlení najít. Máme jen týden, ale můžeme na prohlídky chodit spolu, všechno uvidíme ze dvou pohledů, budeme rozhodovat společně a můžeme s sebou vzít i Bernarda. 

Ten minulý týden jsem byla v Londýně se svojí kamarádkou ze střední školy Lídou. Bylo to hezké být tam s někým, koho znám, některé věci byly jednodušší, ale byly tam chvíle, kdy jsem se cítila...no řekněme...strašně, ztraceně a osaměle v tam velkém a rušeném městě. Na pár minut jsem si pomyslela "Ne, necítím se šťastná, jsem vyděšená, nejsem zvyklá žít v tak uspěchaném městě, nelíbí se mi to a tady nechci žít." Byl to zvláštní moment a byly to jedny z nejdelších minut v mém životě. Ale po tom všem jsem si uvědomila jednu nesmírně důležitou věc - můj domov bude kdekoli, kde je Petr a Bernard. A nezáleží na tom, jestli budeme žít na vesnici nebo ve velkoměstě, v malém pokoji ve sdíleném domě nebo ve vlastním paláci, v Česku nebo na konci světa, ale tam kde jsme my tři dohromady, tam je náš domov. Domov není místo, ale nejbližší lidé, kteří vás obklopují.

Tak ahoj v Londýně, odjíždíme dnes! :) 

Sweet Candies. Or maybe not.

Originally I was thinking that today I will share something much more happier in happier colors. I wanted to name it something like Sweet Candies and it would be all in light shades of pink and there would be a treat or something...But I am not in this mood and I think it would not be fair to create something what is basically a lie.

Yesterday together with Petr we did a rehearsal of packaging to London and it was a little bit strange, because it was for the first time I realized that this is not just a vacation and we do not return to this apartment :) I am not sad. (Maybe a little). On the one hand I am a little bit scared (what is I think totally normal and ok, because starting new life in another country with another language man did not every day) and on the other hand I am still not realizing for 100% what is going on :))

But thanks to all these changes we actually started a new life already here and I am looking for sharing a few ideas what (I hope) should to help also you for more comfortable and easier life. (Idea about sharing useful tips I got today, so before I start I have to think about it a little. Nobody wants to read bullshits ;))

These are my sweet candies with a little of sadness and healthy fear, but topped with pink happy frosting (it's optimistic look to the future :))

Have a lovely weekend! 

// 

Původně jsem myslela, že dneska budu sdílet něco trochu víc veselého ve veselejších barvách. Chtěla jsem to pojmenovat něco jako Sweet Candies (pozn. Sladké Dobroty) a mělo to být celé ve světlých odstínech růžové, měly tam být nějaké sladkosti nebo tak...Ale abych pravdu řekla, tak nejsem v takové náladě a nebylo by fér sdílet něco, co je vlastně v podstatě lež. 

Včera jsme s Petrem pořádali zkouškové balení do Londýna a bylo to trochu zvláštní, protože poprvé jsem si uvědomila, že to není jen dovolená, ale že se do tohohle bytu už nikdy nevrátíme :) Nejsem smutná. (No možná jen trošku). Na jednu stranu mám trochu strach (což je, myslím si úplně v pořádku a ok, páč člověk nezačíná nový život v jiné zemi s jinou řečí každý den) a na druhou strau si nejsem jistá, že mi 100% došlo o co tady teda jde :)) 

Ale díky všem těmhle změnám, na které se chystáme jsme vlastně nový život začali už tady, několik měsíců před naším odjezdem a já se těším, až sem nasdílím pár tipů, které (aspoň doufám) by měly pomoct i vám pro trochu pohodlnější a jednodušší život. (Nápad sdílet tyhle tipy jsem dostala až dneska, takže o tom ještě nějakou dobu popřemýšlím. Nikdo přece nechce číst blbiny ;)) 

Tady jsou moje sladkosti s příměsí trochy smutku a zdravého strachu, ale celé zalité růžovou veselou polevou (to jsou ty optimistické vyhlídky na budoucnost :))

Krásný víkend všem!

 

 

1 / 2 / 3  / 4 / 5 / 6 / 7 / 8 / 9 

How frappante lives? #3 Big Decision

From Brno to London it is about 1500 km (about 932 miles). It's not the end of the world, but when I see the route I realize that it's really far :D // Z Brna do Londýna je to 1500 kilometrů. Není to konec světa, ale když tu trasu vidím uvědomím si, že je to fakt daleko :D

From Brno to London it is about 1500 km (about 932 miles). It's not the end of the world, but when I see the route I realize that it's really far :D // Z Brna do Londýna je to 1500 kilometrů. Není to konec světa, ale když tu trasu vidím uvědomím si, že je to fakt daleko :D

(Pro českou verzi scrollujte dolů :) )

My world began to spin when we, togethger with my boyfriend Petr, decided to move to England. Our friends and all of everyone, we've announced this news is basically divided into two groups. First, who have responded with enthusiasm and complete (I speak for myself) was happy to talk about it with them. "Really? This is great! Good for you! Little envy :)), but I wish you all the best, it will be a great experience, send me a mug with a photo with british queen and as you try to laugh castle guards with the fluffy thing on the head, yeah? :D" Well, the others who responded "Well, and what will you do there? And where will you live? And how do you get there look for a job? And for how long? Want to come back then? "or" Jesus, so so far away!" and they add the expression, as if they will never ever seen us again.

Do you understand how much they mar my ebulliency? Believe me, I realize that it was very big and significant decisions in our lives, but no big deal, right? It's not the end of the world, we move to London, not to Iraq, it's our experiences and it's not about you. We do not run away from you :)

A further reason why the others annoy me is the way they ask "Why?". To be honest, I really do not know what you people to say. We have not settle a job or totally amazing business deal there, basically there anyone we know and (I will return further below) actually it will be worse there than here.

You know here in the Czech Republic is actually no bad at all. We have not to move out because of bad political or social situation. So why? Learning to speak English, learn a different mentality people, get to know a new market (we both are venturers and Czech is for us in terms of business bored), gain experience from another country, experience the adventure and completely step out of our comfort zone (in which we are, how we both found, burrowing more and more and I think it just wants a big break)

What will be worse?
Living -  we live in the city center in an beautiful apartment with high ceilings, we have a two big rooms, kitchen with a lovely view in the nature, our apartment has about 85 square meters. For the price we pay here we can have in London small double bedroom in share house, about 15 square meters.  

Transport - for a relatively very low fee we can rent a car through car sharing here and comfortably go on shopping, for culture, for trips. I don't know if there is some kind of similar service. They have just public transport and I read it is not that cheap. 

Friends - we have some great friends here, when we don't know where to go and what we do not know ourself, we have a handy friends.

Family - both our families are living away from us, but they can come over by car, the journey takes 2-4 hours

Business - we very well know local market, if we have a business idea, relatively easily and cheaply we can validate it. We don't know culture in London, their problem, they needs, they system, nothing.

Life here in the Czech Republic is really simple, comfortable and stress free. And maybe that's the problem. As if there were no boundaries that could be overcome, as we have not overcome ourselves. And that, to me, means only one thing - it does not move anywhere, we fall into a routine and before we decide to do something, it will be too late. I see it in a lot of people around me and what controls them is mostly fear. And if fear is the only thing that prevents us from decisions I am proud of myself, because I have overcome the first rung in overcoming my own borders.
Once we decided to move to England this year. And that's when my world began to spin. 

Bara

// 

Můj svět se začal otáčet, když jsme se s Petrem rozhodli přestěhovat do Anglie. Naši přátelé a známí a vůbec všichni, kterým jsme tuhle novinu oznámili se v podstatě rozdělili na dvě skupiny. První, kteří na to reagovali s naprostým nadšením a (budu mluvit za sebe) byla radost se o tom s nimi bavit dál. "Fakt? To je skvělý! To máte dobrý! Trochu závidim :)), ale moc vám to přeju, bude to skvělá zkušenost, pošlete mi jeden hrnek s bristkou královnou a fotku jak se snažíte rozesmát hradní stráže s tou chuchlí na hlavě, jo? :D" No a ti druzí, kteří reagovali "No dobrý a co tam budete dělat? A kde budete bydlet? A jak si tam budete hledat práci? A na jak dlouho? Chcete se pak vrátit? " Nebo "Ježišmarja, tak strašně daleko!" a k tomu přidají výraz, jako bychom se už nikdy v životě neměli vidět.

Chápete, jak mi to ty druhý lidi kazí? Opravdu si uvědomuju, že to bylo hodně velký a podstatný rozhodnutí v našem životě, ale no big deal, jasný? Neni to konec světa, stěhujeme se jen do Anglie, ne do Iráku, jde o naše zkušenosti a hlavně nejde o vás. My od vás neutíkáme :)

A další důvod, proč mě ti druzí štvou je to, jakým způsobem pokládají otázku "Proč?". Abych byla upřímná, já vážně nevím co vám lidi odpovědět. Nemáme tam domluvenou práci, ani žádnej úžo kšeft, v podstatě tam nikoho neznáme a (a k tomu se vrátím ještě níže) vlastně si docela pohoršíme. 

Víte tady v Česku se vlastně nemáme vůbec špatně. K odstěhování nás nedohání žádná tíživá politická ani sociální situace. Takže proč? Naučit se pořádně anglicky, poznat jinou mentalitu lidí, poznat nový trh (oba dva jsme podnikatelé a Česko nás i z podniatelského hlediska přestalo bavit), získat zkušenosti z jiné země, zažít dobrodružství a úplně vystoupit ze svojí komfortní zóny (do které jsme, jak jsme oba dva zjistili zahrabáváme čím dál víc a já si myslím, že to prostě chce pořádný zlom)

V čem si pohoršíme?
Bydlení - bydlíme v centru Brna pod hradem Špilberk v krásném bytě s vysokými stropy, máme dva velké pokoje, kuchyň s pěkným výhledem do přírody, náš byt má rozlohu kolem 85ti metrů čtverečních. Za tu cenu co platíme tady si v Londýně můžme dovolit pokoj kolem 15ti metrů čtverečních, se širokou postelí ve sdíleném domě.

Transport - za relativně hodně nízký poplatek si pronajímáme auto přes carsharing a pohodlně jezdíme na nákupy, za kulturou, na výlety za Brno. Ještě nevím jestli podobná a podobně výhodná služba funguje i v Londýně, ale jinak tam mají městskou hromadnou dopravu, která (jak jsem četla) není zrovna levná.

Přátelé - máme tu několik skvělých přátel, víme kam se s čím obrátit a co nevíme sami, na to máme nějakého šikovného kamaráda.

Rodina - obě dvě naše rodiny sice bydlí daleko od nás, ale můžou za námi přijet autem, kdy cesta trvá 2-4 hodiny

Podnikání - moc dobře známe místní trh, máme-li nějaký podnikatelský nápad, relativně snadno a levně ho můžeme validovat. V Anglii neznáme jejich kulturu, problémy ani potřeby. Tedy zatím. Ale nevíme nic.

Život tady v Česku je vlastně jednoduchý, pohodlný a bez stresu. A to je možná ten problém. Jako bychom tu neměli žádné hranice, které by bylo možné překonat, jako bychom tu nemohli překonat sami sebe. A to pro mě znamená jediné - že se nikam neposuneme, upadneme do stereotypu a než se rozhodneme s tím něco udělat, bude už pozdě. Vidím to na spoustě lidí kolem sebe a to co je ovládá je hlavně strach. A jestli je strach to jediné, co nám brání se rozhodnout jsem na sebe pyšná, protože jsem překonala první příčku při překonávání vlastních hranic. Při rozhodnutí, že se tenhle rok odstěhujeme do Anglie. A tehdy se začal můj svět otáčet.

Bára