thoughts

Protože tak se to přeci dělá.

Důvodů, proč nesnášet svátky a Vánoce je hromada. Já vás vlastně chápu. První výzdoba v obchoďáku se objevila na konci října, koledy v podání Lucky Bílé do vás začali hustit jen asi dva týdny poté. Reklamy v televizi, v rádiu, v tramvaji i na autobusové zastávce, ze které jezdíte každé ráno do rachoty vám kladou stále ty samé otázky: "Už máte dárky?", "Co letos darujete pod stromeček?" nebo čtete rafinovaná hesla jako "Vánoce jsou za dveřmi, ale letos nadělujeme my!" nebo "Kupte dárky ihned, zaplaťte až po novém roce.". Do toho vás začnou na facebookové tajmlajně prudit už z kraje listopadu fotky cukroví, které jsou zanedlouho následovány obrázky svítících vánočních výzdob oken panelákových tři plus jedna, případně adventních věnců a handmade ozdůbek tak kýčovitých, že vám z nich začne krvácet oko, včetně toho na punčoše i toho mastného na hovězím vývaru z nedělního oběda. 

Člověk je tvor snadno ovlivnitelný a tak se velmi brzy začne chytat za hlavu, že nic z toho ještě nedělá a už už mastí pekáč, aby na něj vyložil první várku lineckého cukroví. Zapojit se musí celá rodina, pekáč následuje pekáč, hasicí přístroj je v pohotovosti, případně i lékárnička je po ruce, kdyby došlo na popáleniny, kterým se s hasicím přístrojem nedalo předejít. Stres a zmatek následuje vyčerpání a beznaděj, že jsme ještě nesehnali dárek pro bratrance z třetího kolene, se kterým se vidíme dvakrát do roka, ale něco se koupit musí, vždyť je to propánakrále rodina! Druhý adventní víkend se budou péct perníčky, třetí adventní víkend se ještě musí vyšůrovat každý kout, včetně vrchních polic, kam se normálně odkládají jen zavařovačky, ale blejskat se to musí, protože i tam určitě dohlédne přísné oko sváteční návštěvy.
A já mám takový pocit, že vám ještě nikdo neřekl, že Vánoce můžou probíhat v klidu a míru. Že spousta věcí se nemusí. Že svátky se obejdou bez cukroví, perníčků, naleštěných polic a věřte tomu nebo ne, dokonce i bez dárků.

Ruku na srdce, i já jsem to dělala stejně. Pekla jsem sedm druhů cukroví, v dárkových obchodech jsem 20. koupila poslední slušný lapač prachu, který jim tam zůstal, popadla první, nejméně infantilní balící papír v nejbližším papírnictví, do IKEA jsme se hnali pro ten největší vánoční strom  a sadu červených vánočních ozdob s flitry. Stromeček jsem zdobila 24. ráno, hned potom se jala chystat večeři, která mi zabrala (a vůbec nevím proč) i šest hodin. A když bylo konečně po Vánocích, měla jsem tři kila navíc a v sobě podivný pocit prázdnoty. Snažila jsem se tak moc všechno stihnout a mít to perfektní, že mi ty Vánoce vlastně unikly. Neužila jsem si je, a přitom Vánoce tak miluju. A Každý rok jsem si říkala to samé 'Příští rok to udělám jinak.' Což se stalo poprvé až letos.

Neupekla jsem ani jeden perníček. Nemáme žádný strom. Ani jednu ozdobu. Nezapálila jsem ani jednu svíčku na adventním věnci. To proto, že nemáme věnec. Nemám ani jeden dárek. A žádný dárek nečekám. Nemám umytá okna. Dokonce jsem ještě ani nekoupila nové sáčky do vysavače. Koledy si pouštím zcela dobrovolně. A na Štědrý den? Na Štědrý den půjdeme s Petrem vypomáhat jako dobrovolníci do Armády spásy. 
Umím si představit užít si ty Vánoce víc. Nad ozdobami, cukrovím, stromkem ani dárky jsem nezanevřela a dokonce je neodsuzuju. Ale jsem ráda, že se mi alespoň jeden rok daří zažít Vánoce úplně jinak. Možná trochu smutně a nezúčastněně, ale je to sakra dobrý pocit uvědomit si, že nic z toho nemusím, nic se ode mně nečeká a já se nemusím srovnávat se všemi ostatními, kteří to tak dělají. 

Jsem svobodná.

Minimalismus v praxi: Věnujte mi radši svůj čas

Od jisté doby nemám ráda dárky. Příjmání ani dávání. Není to o sobectví, ale o opravdovosti. Dárky dávané k příležitosti jsou neupřímné. Narozeniny, Vánoce, svatby, výročí, občas i dárky z cest. Čeká se to. Dávají se, protože se to tak dělá.

Jenže ztráta kouzla není to jediné, co mě dárcích štve. Dávat nebo dostávat dárek za každou cenu vede k tomu, že se vám doma hromadí hrnečky s kočkami, trička, do kterých se nevejdete ani když vám bylo 12, nevkusné sošky, cédéčka s country muzikou, ke které máte asi tak blízko jako Miloš k vybranému slovníku nebo filmy tak hodnotné, že se svojí kvalitou perou o místo v žebříčku na ČSFD s dalšími snímky označenými tmavě šedou barvou.

Co s tím?

Poukazy jsou fajn. Že to je moc neosobní? Ale jděte! Není to o nic víc neosobní, než den předem shánět dárek v nákupním centru, protože „Ježišmarja, přece nepřijedeme s prázdnou!“

Kurzy. Ještě lepší! Co je krásnější dárek než naučit se něco nového? Nebo zdokonalit se v něčem, v čem se zdokonalit chceme? Každého něco baví. Nebo každý by si přinejmenším něco rád vyzkoušel. Já asi tak tisíc věcí.

Nejlepší dárek? Strávit čas s obdarovaným. No vážně. Dejte pokoj s večírkem. Vezměte mě na večeři, na bowling, do čajovny nebo mi kupte kafe a pojďme si sednout na zídku a pozorovat světélkující město. To je něco, co je trvalé. To je něco, co vydrží. A něco, co nezabírá žádné místo a vezmete si to s sebou kamkoli na světě.

Vzpomínky.
Zážitky.
Smích.
Historky.

Střízlivá úvaha o opilosti.

Ten den byl poněkud ponurý a počasí lezavé, což se krapítek podepsalo na mojí náladě. Stála jsem na nástupišti na Můstku a přemýšlela o asi milionech úkolů, které ještě ten den mám na svých bedrech. Bylo už kolem páté, přesto se přede mnou rýsoval ještě dlouhý pracovní den. Rozmrzele jsem se dívala po zamračených tvářích svých spolucestujících, kteří upírali svůj zrak na digitální tabuli oznamující kolik zbývá ještě minut do příjezdu další soupravy metra. Nikdo z nás, kdo tam stál, nevypadal zrovna nejradostněji. V ten moment se z eskalátorů přiřítilo asi pět hlučných děvčat, jen o něco mladších než jsem já. Poskakovaly kolem sebe ve svém malém hloučku, křičely jedna přes druhou jako by neslyšely vlastní slova, přestože na nástupišti vládl relativní klid.

Když přijelo metro, tak mě trochu rozhodilo, že to ukřičené stádečko jede se mnou ve stejném vagonu. Obecně nemám ráda hlučné lidi a tak mě trochu štvalo, že svým chováním obtěžují okolí. Hihňaly se jako neukázněné puberťačky, plácaly páté přes deváté, křičely na sebe, přestože od sebe seděly metr a půl. A já seděla přímo naproti nim a dívala se. A pak se jedna z nich rozpustile rozložila na sedačku a radostně vzdychla "Oh, girls, I am sooo drunk!" a všechny ostatní se smály. Včetně mě.

Pozorovala jsem je jak se baví a najednou zatoužila tam sedět s nimi. Opít se v pět odpoledne do té fáze, kdy mám radost a nestarám se o svět kolem sebe. Co na tom, že hlučím a ostatní se na mě nevraživě dívají. Jsem tam jen já a moji kamarádi. Svět patří nám. 

Mám ráda svojí osobnost, když jsem trochu líznutá. Pořád se směju a nic není najednou problém. Tančit na veřejnosti, mluvit cizími jazyky, seznamovat se, být lidem blíž, objímat je, vyznat jim lásku. Křičet na celé kolo, sdělovat si tajemství, která bych za normálního stavu neřekla sama sobě ani šeptem. Když piju, jsem upřímná. Když piju, jsem často taková, jaká bych chtěla být za střízliva. Odvážnější, rozpustilejší, odhodlanější. Když piju, jako bych byla víc opravdová a sama sebou.

A tak jsem je s úsměvem pozorovala celou dobu než vystoupily. Neměly o tom ani ponětí. Domů jsem dorazila o poznání radostnější. Slečny přiletuvší z Anglie mě nakazily svojí šťastnou náladou. 

Opijte se a pojďte mě potkat. Make my day aniž bych musela utrácet za alkohol. Ukažte mi svojí radost a nakažte mě smíchem. Nechám se svézt na ovíněné vlně s vámi. A spolu rozveselíme celý svět.

Soukromý vesmír.

Od přírody jsem trémistka. Když mám někde vystoupit, mluvit na veřejnosti, mluvit o svojí práci, nedejbože O SOBĚ! je mi špatně, třesou se mi ruce, hlas i chloupky na palcích u nohou. Taky se mi chce na záchod, očima hledám únikové východy, měkké místo dopadu, kdyby to se mnou seklo nebo se modlím za zásah vyšší moci, která způsobí nějakou lehkou katastrofu co překazí akci, kde se mám objevit. Nic z toho ovšem není horší než pocit, když si sednu za volant.

Jediné místo, kde se cítím fakticky nesvá. Polévá mě horko, nevím jak si sednout, jedu 50 a mám v očích smrt. Je to jako bych byla v úplně jiném vesmíru, kde mám pocit, že nic nemůžu kontrolovat. Kde jsem naprosto nepřirozený živočich, návštěvník z jiné planety. Neumím v autě ani normálně sedět. Vadí mi "skoroležná" poloha, ve který se necítím v bezpečí. Neumím posunout ruce z volantu a tak radši neostřikuju okno ani kdyby bylo tak špinavý, že trumfne i translucentní folii, nešahám na stěrače a už vůbec ne na dálková světla. V autě šílím! Křičím, když je úzká silnice, že se tam nevejdu, jsem zmatkař a "ráda" vjíždím do křižovatky i když nemám přednost. Chodce, co si mi vbíhají do cesty ve městech mám chuť zažalovat.

A přesto jsem řídila. V Anglii. Vlevo. Celých 38 kilometrů! Jsem hrdinka.

A co vaše soukromé vesmíry?

Frida.

Fridu jsme poznali během fantastického týdne v překrásném domě v Bootle, vesničce na okraji Lake District. Frida je 92 letá pozoruhodná dáma s ještě pozoruhodnější a nesmírně bohatou minulostí. Frida je okouzlující stařenka, díky které jsem si uvědomila, že člověk nikdy není na nic moc starý. 

Pracovala jako textilní designérka v Manchestru, kde se velmi blízce spřátelila se svojí kolegyní, se kterou pak 7 let cestovala po celém světě. A to jí bylo 42. Když jí bylo něco málo přes 70, nasedla na vlak v Londýně a jela na jih. Pak přesedla na letadlo a odletěla do Austrálie, kde pomáhala na recepci v tamním hotelu. Seznámila se s jedním sympatickým manželským párem, se kterými později odletěla na dovolenou do Kanady. Vozili ji jako dámu ve starém kabrioletu se střechou staženou a bydlela v jejich překrásném bohatém domě. Překvapilo ji, že sexuologové vydělávají tolik peněz! :) Z Kanady jela později do Ameriky a procestovala velký kus severu. A ještě před třemi lety jela navštívit na Island svojí neteř, která se tam přestěhovala. Vždycky plná života nám vyprávěla co kde zažila a viděla. Procestovala Indii, prozkoumávala břehy Nilu,...Jedna z věcí, kterou nám řekla byla "Bootle je krásný a moc se mi tu líbí, jen mě mrzí, že má tak mizerné dopravní spojení do Londýna. Ráda bych si zase totiž někam vyjela!" Nikdy nemluvila o svém věku ve spojitosti s tím, že na něco už nemá sílu nebo je už na něco moc stará. Zažila dobré i špatné a ničeho nelitovala. Tedy až na to dopravní spojení :)

Slyšela jsem lecjakého čtyřicátníka mluvit o tom, jak už je na tohle či tamto moc starý. Dokonce moje stejně stará, pětadvacetiletá kamarádka se mi před pár dny svěřila, že teď už to nemá cenu. Že si vybrala špatnou střední školu a tím se to pokazilo. Že by nejradši vrátila čas o 10 let zpátky, aby se rozhodla znovu a jinak. Ale když jsem se jí zeptala jak, tak nevěděla. Považte, že Frida ve svých čtyřiceti měla před sebou ještě víc než 50 překrásných let! Nebyla ještě ani v půlce svého života a nehodlala ho promarnit.

Žádné rozhodnutí není špatné. Ale ani dobré.
Každé rozhodnutí vás povede nějakou cestou. A ta je někdy příjemná a jindy zase ne. Tak už to chodí. Kdyby byla příjemná vždycky, nikam bychom nevyrostli, kdybychom neměli co překonat. 

Co mě Frida naučila je, že každý může oprášit přibývající svíčky na dortu a při sfoukávání si přát, aby třeba hned zítra bylo dopravní spojení co nejlepší.
Nikdo z nás neví, kde je jeho polovina. Třeba jste už za ní a vůbec o tom nevíte.

Každý je tak starý jak se cítí a nikdy není pozdě začít něco nového.
Třeba hned zítra.
Nebo hned teď?

Co dnes změníte vy?

Utekla jsem ovcím.

Měla jsem tendenci propadávat trendům. Ne nijak vášnivě a hluboce, ale měla. Když šlo o Brávíčko, vlnění vlasů pomocí celonočního nošení copánků, Backstreet Boys, Lunetic, náramky přátelství, Nokii 5110, Honzu z béčka, seriál Ztraceni nebo ICQ měla jsem jasno a táhla to s davem. Bývalo pro mě hodně snadný nechat se strhnout, protože jsem si jako přitloustlý lůzr připadala, že mám aspoň něco společného s ostatními. Ale časem jsem zjistila, že není na škodu vyčuhovat z řady. Nechala jsem se ovšem málem strhnout znovu, tentokrát jídlem.

Program Whole30 z knížky Jídlo na prvním místě je asi vůbec nejpřísnější odrazový můstek pro změnu stravovacích návyků. Whole30 se na mě valil ze všech stran. Zajímaví lidé, které sleduju nažhaveně tweetovali o prvních účiních, přečetla jsem asi 10 článků od strávníků, kteří si programem prošli a popisovali průběh sami na sobě. Všichni čtenáři nadšeně hlásali jak je to boží a změnilo jim to život. Kdo by se tímhle nenechal nalákat? Byla jsem rozhodnutá vyzkoušet to taky, ještě dřív, než jsem koupila knížku. Jakožto průměrně sečtělý paleo žrout (co to nevydržel i když viděl výsledky) mi většina knížky nepřinesla nic nového, co bych nevěděla. Už dávno vím, že pšenice a většina obilovin je prostě zlo a průmyslově zpracované potraviny jako sušenky, brambůrky nebo krabice s Nesquickem jsou jen malí ďáblové převlečení do líbivých, blyštivých obalů. A protože jsme na cestách zlenivěli a cpali se poslední týdny sendviči a masovými koláči do trouby, neblaze se to na nás podepsalo. Hřešení začalo sem tam něčím pro radost ze života a skončilo pochroumaným zdravím tělesným a ostatně i duševním (moderní, geneticky upravená pšenice může způsobovat deprese a ne že ne). Rozhodla jsem se okamžitě opustit ty ohavné návyky a přejít opět na stravu pračlověčí. A to rovnou podle Whole30. A to i přesto, že bylo, je a bude proti mému přesvědčení opouštět mléko, sýry a mléčné produkty. Ještě týž večer jsem nakoupila suroviny na indický kotlík k večeři a kokos na snídaňovou kaši.

Kaše jsem se ráno přežrala tak, že mi bylo na zvracení celý den a kokos si hodně dlouho nedám. Ale nevzdala jsem to, nakoupila suroviny na další jídla, se slzou v oku míjela regály s čedarem a mozzarellou a začala si psát paleo deník. 3. den jsme navštívili místní farmářský obchod. S poctivými jogurty, domácími koláči a roztodivnými druhy čatní k masům a sýrům. A tam mi to došlo. Propadla jsem trendu. Bez ostychu jsem následovala něco, čemu nevěřím na 100%. Nechala jsem se strhnout davem, k bezhlavému dodržování stravovacího programu, který by mě omezoval. Stala jsem se ovečkou ve stádě, které propadlo nejnovější verzi zdravé stravy. Představa, že opustíme tenhle obchod a už nikdy neochutnáme specialitu z místní poctivé kuchyně mi prostě nepřišla zdravá. A tak třetím dnem můj program Whole30 skončil. A jsem pyšná. Oddělila jsem se od stáda a sama si nastavila jasné hranice co budu a nebudu jíst. Rozhodla jsem se nenásledovat slepě do puntíku program jenom proto, že je zrovna teď cool. Nenechám si ujít domácí scones, když na ně přijde stejně jako tenkrát v Rye, dám si klidně i zmrzku, když bude z domácí farmy a nebudu se bát ani domácího koláče v nějaké pěkné poctivé kavárně nebo sushi.

Můj tatínek vždycky říkal, nic se nemá přehánět a všeho s mírou. Tak já mu pro jednou zase dám za pravdu a kromě té pšenice budu jíst skoro všechno. 

Jak jste na tom vy a stádování?

Život na jedno zmáčknutí čudlíku.

Nevím přesně kdy se mohlo stát, že lidem tak moc zlenivěly zadky. Možná když jsme se stali svobodnějšími a začali mít víc možností. Víc možností znamená míň času a my chceme stihnout přece úplně všechno a hned! A tak přicházejí neustále noví a noví chytří lidé, kteří nám život usnadňují tlačítky jejichž stisknutí nás má udělat šťastnějšími. Ale stíháme snad toho potom víc?

Náš minimalistický svět se rozdělil na užitečná a zbytečná tlačítka. Tak například jsem ráda, že prádlo nemusím tlouct o kameny nebo ho drhnout na valše a prát v neckách, ale máme tak skvělý vynález jakým je automatická pračka. Taky jsem ráda, že nežijeme v době kamenné a nemusím podlahu zametat mamutím ohonem ale mám vysavač s několika druhy nástavců. V těchto případech zmáčknutí čudlíku skutečně usadňuje nejeden život. Ale co mi vadí je ta hromada kravin, které si lidé pořizují z lenosti a touze po absolutním komfortu, aby hnuli prstem co nejmíň. 

Mikrovlnka. 95% z nich umí jedinou věc. Ohřívat. 45x40x30 cm místa ve vaší kuchyni zaplácnuté kravinou, která umí to samé jako váš sporák. Nastavit čas, zmáčknout čudlík.

Vyskakovací toustovač. Nejlepší jsou ne na 2 plátky, ale na 4! abyste neztráceli čas. Věděli jste, že tu samou službu umí vykonat i vaše pánev? Proč byste to ale zkoušeli, stačí vložit, zmáčknout čudlík.

Výtah. Jezdíte s ním, i když bydlíte v prvním patře. Ohýbat kolena je namáhavé. Stačí přeci jen vlézt do kabinky a zmáčknout čudlík.

Sušička. Protože vzít prádlo, naklepat a rozvěsit na šňůru je moc práce. Tak proč ho jen nevyndat z bubnu do bubnu a zmáčknout čudlík.

Kávovar. Stál vás 25 000, má asi 20 programů, ale vaříte si dvě kafe denně na stejnou velikost i sílu. Doléváte ho mlékem až když je hotové. Proč si pořídit mocca var nebo aeropress, kde přípravě kávy musíte věnovat čas když stačí fakt jen ten jeden čudlík

Elektrický kartáček. Kdy začalo být takový problém normální šmrdlání kartáčkem v ústech? Proč i na tak jednoduchou věc používáme jeden čudlík?

Líbí se mi. Facebook je váš denní chleba. Chcete se účastnit soutěže? Je to strašně jednoduchý, lajkujte stránku na facebooku! K vítezství stačí jen jeden čudlík.

Nejlínější jsou lidé v přemýšlení, jak by mohli dosáhnout toho co potřebují s využitím toho, co už mají. 

Jsem staromódní, možná divná a právě píchám do vosího hnízda mnohých z vás. Nemusíte souhlasit. Můžete být naštvaní, znechucení, otrávení a pobouření. Nejradši byste možná tohle ani nečetli. Není nic jednoduššího než kliknout na křížek v rohu a jedním tlačítkem zavřít tuhle stránku.

Co vy na to?

Bridget Jonesová by nemohla mít psa.

Mít psa není pro padavky. Což bohužel nevylučuje, že by kdejaká padavka neměla psa. Tou nejdůležitější věcí, co musíte mít je sebevědomí. Zmatkaři, nešikové, ustrašení joudové a lidé co nevěří ani sami sobě jsou nejspíš ti nejhorší páníčci. Poznáte je tak, že svoje psy nevenčí, jeijch psi venčí je. Takže jestli nelovíte svoje sebevědomí v hluboké kapse špinavých kalhot z minulého týdne, je to první krok k úspěšnému soužití se psem. Všemu ostatnímu vás váš pes naučí, mimo jiné těmhle věcem:

1. Trpělivosti.
Abyste psa dobře vychovali, nejde na to jít přes násilí. Musíte vyhrát a ukázat, že jste ti silnější, ale bohatě to stačí mentálně, ne fyzicky. Takže když učíme našeho dominantního Bernarda nějaký povel, často je to souboj nervů, protože na to jak je ta blecha malá, je dost vytrvalá. Po tolika letech vím, že když něčeho chci dosáhnout, a Bernard dělá, že neslyší, musím vytrvat. Zachovat si chladnou hlavu, nezvyšovat hlas, jen klást větší důraz na to co říkám, neustoupit ani o píď a nikdy, nikdy, nikdy na něj nešahat, když se má odsunout z mojí půlky postele. I malé blechy koušou.

2. Naslouchání.
Pes, to není váš otrok. Není to hračka ani počítač, co můžete naprogramovat, aby dělal všechno co řeknete. Je to osobnost stejně jako člověk. Pes je váš parťák, se kterým si musíte umět rozumět. Nebo spíš se to musíte naučit a občas se smířit s tím, že některé věci dělat nebude, protože to není jeho přirozenost. Nebo naopak některé věci ho neodnaučíte. Ale důležité je ho umět poslouchat. Pes vám totiž řekne úplně všechno, jen svým vlastním jazykem. Takže už víme, že když Bernard chodí kolem a bubnuje do věcí tak má roupy a chybí mu pohyb. Taky poznáme kdy na nás hraje psí oči jen aby něco dostal. Poznáme i který jeho štěkot znamená, že se bojí. Víme, že když si lehne na naše nohy neznamená to, že nás má rád, ale že nás hlídá a snaží se dokázat svojí nadřazenost. Psi umí mluvit, to jen my často neumíme poslouchat.

3. Smíření
Občas si myslím, že Bernard se narodil do špatné rasy a měl spíš být ovčácký pes. Když totiž jdeme kolem ovcí (a že v Británii kolem nich chodíme často!) Bernard se na vodítku zblázní a tahá jako splašený. Nevidí, neslyší, na osvědčené povely jako "Dobrota" nereaguje vůbec a při procházce kolem ohrad za ním vlajeme jako bychom venčili dogu. Jednou jsme takhle šli na procházku s Bernardem na volno, po cestičce, kterou lemovala kamenná zídka z obou stran. Na obou loukách za kamennou zídkou se pokojně pásla stáda ovcí. Bernard zrychlil tempo. Pravila jsem Petrovi, že by byla sranda, kdyby jsme najednou Bernarda viděli běžet po tom poli. Smála jsem se ještě dalších pár metrů, dokud jsme nezaslechli zběsilé Béééé! Béééé! BÉÉÉÉ! Za stádem asi dvouset ovcí pelášil Bernard, hnajíc je směrem do ohrady. A já místo toho abych se bála jsem se začala nepříčetně smát. Pozorovala jsem tu bílou skvrnu jak běží jako raketa nejdřív tam a po chvíli s menším stádem asi třiceti ovcí zase zpátky. Evidentně to byl moment jeho života. Nemuseli jsme ho ani nijak zvlášť nahánět, protože se po chvíli vrátil sám, s pyšným výrazem ovčáka, který hrdě vykonal svojí práci. Při každé další procházce kolem ohrady nám sice tahá ruku tak, že jí máme dlouhou skoro až na zem, ale jsme s tím smíření. Je to velký pes v malém těle.

4. Zdravé ignoraci
Bernard nemá rád pomalou jízdu v autě, brždění a jízdu do zatáček. Taky když v autě jede někdo navíc. Nebo když ho do jeho cestovního domečku zavřu moc brzy, tedy ještě dřív, než se uklidní a sám si do něj lehne. Jeho neštěstí se pak projevuje tím, že kňourá. Nejdřív jen trochu a potichu. Pak pomalu přidává na hlasitosti až do té fáze, kdy není slyšet vlastních myšlenek. Když to dosáhne levelu, že nám to rve uši a mučí, jako bychom poslouchali Justina Biebra, tak vím, že se něco děje, ale dokud jde jen o pokňourávání, většinou stačí ho ignorovat. Ale to chce pevné nervy. A hodně. Ale nakonec po pěti letech už to často ani nevnímám. Jsem vycvičená!

5. Zachovat si pokerovou tvář
Jednou jsme takhle byli u nové hostitelky a první večer si povídáme v obýváku. Ona sedí v křesle a my s Petrem naproti ní na pohovce. Bernard si hraje na průzkumníka a šmejdí kolem. Všechno je ok, v jednu chvíli se zdá, že už tam není víc ke zkoumání a tak si lehne na koberec ke krbu a dělá že spí. A pak najednou jako by si uvědomil, že na něco zapomněl. My se oddáváme zcela vážné konverzaci o oddělení Skotska od Anglie a Bernard se začíná podivně motat kolem rohu křesla. Přesně jsem zaznamenala ten okamžik, kdy se snaží najít ten správný úhel kam zvednout nohu. Jenže to trvalo asi 2 vteřiny. Neměla jsem dostatek času zareagovat. Nemohla jsem vystřelit z křesla s křikem NÉ!!, protože už by stejně bylo pozdě a my bychom riskovali velice nelichotivé hodnocení. Bernard urychleně vypustil svojí nádrž a jal se znovu ulehnout ke krbu s pyšně dokončenou misí. My oba jsme se tvářili jakože vůbec nic nevidíme, pouze jsme trochu zrudli, mírně vykulili oči a já se zasekla uprostřed věty. Naše hostitelka nic nepoznala, zahráli jsme to na Oscara.

6. Smíchu
Bernard není a nikdy nebude dokonalý pes. Bude stejně tak nedokonalý jako jsme nedokonalí my, jeho páníčci. Ale milujeme ho. I ve chvílích, kdy kvůli hlasitému kňučení zvažuju jestli existuje psí Rohypnol, když obskakuje cizí psy a nohy, když žebrá a zkouší odolnost vůči psím očím u nových lidí,...To všechno vynahrazuje tím, že nás umí rozesmát. I ve chvílích, kdy je nám dost pod psa stačí, když předvede jeden ze svých osvědčených kousků, které nepochopí nikdo jiný než my sami. Se psem náš život není jako dřív a rozhodně nikdy není nudný!

Foto © Můj Instagram

Tam a zase zpátky.

Dnes to přímo vybízí k tomu, abych navázala na svůj poslední příspěvek. Někteří z vás si o to řekli a abych byla upřímná, myslím, že je načase ukázat, že jsem taky prostě jenom člověk. A ne snad proto, aby mě někdo litoval, ale můj dobrý kamarád mi vždycky říkal, že mám tak trochu problém s tím ukazovat svojí lidskost, takže bych se mohla naučit tohle překonat. Takže pryč s iluzí, nemám se až tak skvěle. Z nějakého naprosto neznámého a podivného důvodu mám trochu narušené duševní zdraví.

Jsem bez energie, do všeho se musím nutit, úkoly odkládám na poslední chvíli nebo je nedělám vůbec. Při psaní článků mi trvá nechutně dlouhou dobu než ho vymyslím. Nemám náladu jít objevovat krásy okolí, zároveň mě štve zůstávat celý den v místě kde bydlíme. Spoustu dnů jsem jen tak proseděla a měla v hlavě...nic. Jako bych se dívala na velkou bílou zeď a kamkoli se ohlédla ta zeď pokračovala do nekonečna. Na nic se netěším, nemám skoro z ničeho radost. Pro nic se neumím nadchnout a není to úplně tak, že by mě to štvalo. Co je ještě horší, je mi to jedno. Cítím se...prázdná. Ale nedává to smysl, že jo? Děsí mě, že nemám k tomuhle pocitu vůbec žádný důvod. Netrpíme vážnou nemocí a jinak jsme zdraví (až na můj zhoršující se bruxismus, ze kterého mám prasklou zubní sklovinu, trvající bolest zad a občasné migrény, ze kterých se mi chce až zvracet), netrpíme hlady a nemáme hluboko do kapsy. Vždyť kolik lidí má tu možnost žít tak jako my? Naprosto svobodně...cestovat. 

Třeba to právě v tom vězí. Třeba mi vadí, že nemáme cíl, nějaký bod, kam bychom směřovali. Pozoruju všechny svoje kamarády a známé, co jsme nechali v Česku a vidím, jak se strašně posunuli. Vidím jejich projekty a zaměstnání, které je dostaly dál. A když vidím sebe, vidím holku, která sice procestovala kus Evropy, ale vlastně zůstala na jednom místě, nevyrostla. Nemám pořádnou práci a všechno dělám napůl. Nebo vlastně spíš tak na 10%. 

Tenhle způsob života mě přestal uspokojovat. Musím si přiznat, že i přes svojí uměleckou duši prostě nejsem bohém a dlouhodobý neřád mi nesvědčí.

Abyste si nemysleli, každý den není takhle černý. Někdy má i docela světle šedou barvu. Jen to nejspíš zase není ono. Člověk si myslí, že už se našel a pak zjistí, že zase tápe. Ale to by pak přeci nebyl žádný vývoj, nebo ne? Všechno zlé je k něčemu dobré a i v téhle mizérii jsem přišla na několik zásadních věcí. Nutno přiznat, že ne vždycky pozitivních, ale některé ovlivnily i moje chápání lidí kolem. Aspoň trochu. 

A tak jsme se rozhodli. Zas a znovu. Tam a zase zpátky. Vrátíme se do Česka, alespoň na pár měsíců. Než se srovnám já a než si srovnáme co vlastně bude dál.

Člověk se musí prostě pořád něco učit a procházet si i tím špatným. Co jiného nás pak udělá silnějšími?

Jsou blogeři vůbec normální?

Pustit vás ještě trochu víc za oponu našeho života? Měla bych na to odvahu? A zajímalo by to vůbec někoho?

Před pár dny mi moje kamarádka napsala "Stejně je ten online svět zvláštní a tak trochu iluze. Člověk tak nějak vědomě či nevědomě zveřejňuje jen pozitivní věci."
Jako blogeři chceme neustále někoho inspirovat. Málokdo, kdo to dneska s blogováním myslí vážně, píše svůj blog jako veřejný deník se vším všudy; radostmi i bolístkami, šťastnostmi i starostmi. Protože kdo by dneska chtěl číst ufňukánky když právě na internet od problémů utíkáme. Proč bychom si přidělávali další čtením depresivních článků? Na blogu jsme svým způsobem pořád anonymní, často dáváme lidem iluzi o tom, jak se máme skvěle. Zveřejňujeme krásné fotky s veselými popiskami, i když je nám v tu chvíli pod psa. Ale protože chceme přece inspirovat, nemůžeme si dovolit být smutní. Pak by se totiž ukázalo, že jsme vlastně jen obyčejný lidi.
Že máme úplně normální problémy.
Že se čas od čau ztřískáme na mraky, ale přestože s námi cloumá kocovina a nejradši bychom zastavili svět, aby se netočil, postujeme na Instagram svojí delikatesní sobotní snídani.
Nebo se už třetí sezónu nevejdeme do svých oblíbených kalhot, ale přesto hrdě tweetneme jak jsme zhubli, protože jíme #paleo.
Nebo postujeme na facebook fotku pláže, kde si vyvalujeme svůj bok a přitom vlastně ani nemáme takovou radost, že tam jsme, páč je nám horko a radši bysme zalezli se zmrzkou na pokoj. 

Třeba to ostatní blogeři nedělají a trpělivě čekají, až jim bude zase nad psa. Ale co se vlastně skrývá za blogem, než se téhle chvíle dočkají? A má smysl sdílet i to špatný? Vyjít s kůží na trh a riskovat, že odhalíme svojí lidskost?

Zvláštní poděkování Nice