traveling

Frida.

Fridu jsme poznali během fantastického týdne v překrásném domě v Bootle, vesničce na okraji Lake District. Frida je 92 letá pozoruhodná dáma s ještě pozoruhodnější a nesmírně bohatou minulostí. Frida je okouzlující stařenka, díky které jsem si uvědomila, že člověk nikdy není na nic moc starý. 

Pracovala jako textilní designérka v Manchestru, kde se velmi blízce spřátelila se svojí kolegyní, se kterou pak 7 let cestovala po celém světě. A to jí bylo 42. Když jí bylo něco málo přes 70, nasedla na vlak v Londýně a jela na jih. Pak přesedla na letadlo a odletěla do Austrálie, kde pomáhala na recepci v tamním hotelu. Seznámila se s jedním sympatickým manželským párem, se kterými později odletěla na dovolenou do Kanady. Vozili ji jako dámu ve starém kabrioletu se střechou staženou a bydlela v jejich překrásném bohatém domě. Překvapilo ji, že sexuologové vydělávají tolik peněz! :) Z Kanady jela později do Ameriky a procestovala velký kus severu. A ještě před třemi lety jela navštívit na Island svojí neteř, která se tam přestěhovala. Vždycky plná života nám vyprávěla co kde zažila a viděla. Procestovala Indii, prozkoumávala břehy Nilu,...Jedna z věcí, kterou nám řekla byla "Bootle je krásný a moc se mi tu líbí, jen mě mrzí, že má tak mizerné dopravní spojení do Londýna. Ráda bych si zase totiž někam vyjela!" Nikdy nemluvila o svém věku ve spojitosti s tím, že na něco už nemá sílu nebo je už na něco moc stará. Zažila dobré i špatné a ničeho nelitovala. Tedy až na to dopravní spojení :)

Slyšela jsem lecjakého čtyřicátníka mluvit o tom, jak už je na tohle či tamto moc starý. Dokonce moje stejně stará, pětadvacetiletá kamarádka se mi před pár dny svěřila, že teď už to nemá cenu. Že si vybrala špatnou střední školu a tím se to pokazilo. Že by nejradši vrátila čas o 10 let zpátky, aby se rozhodla znovu a jinak. Ale když jsem se jí zeptala jak, tak nevěděla. Považte, že Frida ve svých čtyřiceti měla před sebou ještě víc než 50 překrásných let! Nebyla ještě ani v půlce svého života a nehodlala ho promarnit.

Žádné rozhodnutí není špatné. Ale ani dobré.
Každé rozhodnutí vás povede nějakou cestou. A ta je někdy příjemná a jindy zase ne. Tak už to chodí. Kdyby byla příjemná vždycky, nikam bychom nevyrostli, kdybychom neměli co překonat. 

Co mě Frida naučila je, že každý může oprášit přibývající svíčky na dortu a při sfoukávání si přát, aby třeba hned zítra bylo dopravní spojení co nejlepší.
Nikdo z nás neví, kde je jeho polovina. Třeba jste už za ní a vůbec o tom nevíte.

Každý je tak starý jak se cítí a nikdy není pozdě začít něco nového.
Třeba hned zítra.
Nebo hned teď?

Co dnes změníte vy?

Tam a zase zpátky.

Dnes to přímo vybízí k tomu, abych navázala na svůj poslední příspěvek. Někteří z vás si o to řekli a abych byla upřímná, myslím, že je načase ukázat, že jsem taky prostě jenom člověk. A ne snad proto, aby mě někdo litoval, ale můj dobrý kamarád mi vždycky říkal, že mám tak trochu problém s tím ukazovat svojí lidskost, takže bych se mohla naučit tohle překonat. Takže pryč s iluzí, nemám se až tak skvěle. Z nějakého naprosto neznámého a podivného důvodu mám trochu narušené duševní zdraví.

Jsem bez energie, do všeho se musím nutit, úkoly odkládám na poslední chvíli nebo je nedělám vůbec. Při psaní článků mi trvá nechutně dlouhou dobu než ho vymyslím. Nemám náladu jít objevovat krásy okolí, zároveň mě štve zůstávat celý den v místě kde bydlíme. Spoustu dnů jsem jen tak proseděla a měla v hlavě...nic. Jako bych se dívala na velkou bílou zeď a kamkoli se ohlédla ta zeď pokračovala do nekonečna. Na nic se netěším, nemám skoro z ničeho radost. Pro nic se neumím nadchnout a není to úplně tak, že by mě to štvalo. Co je ještě horší, je mi to jedno. Cítím se...prázdná. Ale nedává to smysl, že jo? Děsí mě, že nemám k tomuhle pocitu vůbec žádný důvod. Netrpíme vážnou nemocí a jinak jsme zdraví (až na můj zhoršující se bruxismus, ze kterého mám prasklou zubní sklovinu, trvající bolest zad a občasné migrény, ze kterých se mi chce až zvracet), netrpíme hlady a nemáme hluboko do kapsy. Vždyť kolik lidí má tu možnost žít tak jako my? Naprosto svobodně...cestovat. 

Třeba to právě v tom vězí. Třeba mi vadí, že nemáme cíl, nějaký bod, kam bychom směřovali. Pozoruju všechny svoje kamarády a známé, co jsme nechali v Česku a vidím, jak se strašně posunuli. Vidím jejich projekty a zaměstnání, které je dostaly dál. A když vidím sebe, vidím holku, která sice procestovala kus Evropy, ale vlastně zůstala na jednom místě, nevyrostla. Nemám pořádnou práci a všechno dělám napůl. Nebo vlastně spíš tak na 10%. 

Tenhle způsob života mě přestal uspokojovat. Musím si přiznat, že i přes svojí uměleckou duši prostě nejsem bohém a dlouhodobý neřád mi nesvědčí.

Abyste si nemysleli, každý den není takhle černý. Někdy má i docela světle šedou barvu. Jen to nejspíš zase není ono. Člověk si myslí, že už se našel a pak zjistí, že zase tápe. Ale to by pak přeci nebyl žádný vývoj, nebo ne? Všechno zlé je k něčemu dobré a i v téhle mizérii jsem přišla na několik zásadních věcí. Nutno přiznat, že ne vždycky pozitivních, ale některé ovlivnily i moje chápání lidí kolem. Aspoň trochu. 

A tak jsme se rozhodli. Zas a znovu. Tam a zase zpátky. Vrátíme se do Česka, alespoň na pár měsíců. Než se srovnám já a než si srovnáme co vlastně bude dál.

Člověk se musí prostě pořád něco učit a procházet si i tím špatným. Co jiného nás pak udělá silnějšími?