ze života

Momentky #2

Zůstaň na místě. Buď hodný. Nehýbej se. Nedýchej. Nebuď. Čekala bych, že muž svého malého synka okřikne. Čekala bych, že budu svědkem toho obyvklého scénáře, kdy rodič mrzutě špačkuje nad konáním potomka a potomek nevrle provokuje a pokouší hranice trpělivosti. Nevídám často, že by přistoupili na jejich hry, kdy obrubníky jsou tenká lávka nad vroucí lávou. Za sloupkem jsme neviditelní. Sudá čísla nástupišť jsou zrychlovače, lichá nás zpomalují. Louži uprostřed chodníku musíme přeplout jako mořeplavci.
Náš svět je plný překážek, prahnoucí po překonání superhrdiny se školní aktovkou na zádech, s penálem a přezůvkami.
A tak se jeho tatínek za ním rozběhl a honili se kolem zastávek. A šťastní vypadali oba.


Nastupuji do tramvaje a okamžitě krčím nos a trochu přivírám oči. Alkoholový odér čpí ze spícího bezdomovce do okruhu několika metrů. Jak může vydržet se svým vlastním pachem, napadá mě. Zrak mi spočine na hrubém a špinavém povrchu kůže od zápěstí až ke konečkům prstů. Vypadá jako neopracované dřevo ležící dlouhé týdny v zapomenutém rohu truhlárny. Klouby mají na několika místech hluboké a krvavé praskliny. "Vidíte ty ruce?" ptá se mě pěstená dáma v nejlepších letech vedle mě a pokyne ke spícímu muži. "Vidím. A?" "To je strašný, že jo?" odpoví mi šeptem a znechuceně u toho kroutí hlavou. Dívám se na ni o něco déle než by bylo v téhle situaci vhodné. Je mi protivná. Odsuzuji ji stejně rychle jako ona odsoudila opilce. Trestám ji tím, že neodpovím, odvrátím zrak a tiše soucítím s mužem s dřevěnýma rukama. 

Momentky #1

Slunce dnes zůstalo uvězněné za mraky, jeho paprsky se tak tak prodraly ven, přesto neobjaly jedinou ze sta věží.


Pospíchající chodec mi z paty serval botu. Věnoval mi omluvu s přízvukem, srdečný dotyk na rameni a nechal mě napospas davu. Na hlavách kočičích objevuji tenkou hranici mezi hlavou vztyčenou a hlavou v oblacích.


Přemýšlím, obávám se. Všímám si cedule v metru, kterak dí pravdu pravdoucí.
Vysoké napětí
Životu nebezpečno

zní její poselství.


Jednou nohou nahoře, jednou dole, odhání štěrkovitou zemi a nechává ji za sebou. Pomalu. Pomaličku. Nesmí být rychlejší než její dvě malé děti na koloběžkách před ní.

Co mě udělalo šťastnou v roce 2014.

Letošní rok byl poctivý v mnoha ohledech. Například jsem poprvé v životě poctivě držela v paměti svůj list předsevzetí z konce minulého roku.

Nejsem fanouškem bujarých oslav na Silvestra. Nemám pocit, že by končilo něco natolik významného, že by bylo třeba to propít, oslavit rozkopáním několika odpadkových košů na ulici nebo si projasnit večer rachejtlemi tisíce barev. Ale i když se budu bránit zuby nehty, čísla gregoriánského kalendáře nepřelstím a musím se smířit s tím, že rok končí a začíná nový. Uzavřené období. A jakás takás bilance je prostě nasnadě.

Tu průběžnou jste si mohli přečíst na konci května. Dnes jen doplním, že rok 2014 byl skutečně tak happy, jak mi mnozí přáli koncem roku 2013. Byl to rok cestování. Rok redukování na menší počet věcí i úhlavních přátel. Rok bez velkého fňukání. Rok odvahy a nových projektů. Rok nových úhlavních přátel. 

Tento rok jsme bydleli v Londýně a pak na desítkách dalších míst po celé Evropě. Nikde déle než týden. Dokázali jsme několik měsíců žít jen s věcmi, co se vejdou do kufru. Teď jich máme zase o něco víc a taky je to fajn. Poustevníci z nás nebudou, ale víme, že bez lecjakých kravin se obejdeme.

Tento rok jsem sebrala odvahu a postavila se za svojí práci na blogu, když jsem psala holkám z magazínu SOFFA, že bych pro ně chtěla přispívat. To, co a jak dělají, mě nadchlo a u prvního čísla jsem si říkala, jak by bylo krásné, kdyby možná, jednou, až budu o něco lepší, bych snad dostala sem tam šanci se k nim nachomýtnout. Byli jsme zrovna v nemocnici na Slovinsku, jen pár hodin po Bernardově nehodě, když jsem si četla e-mail od nadšené Adély, že bude moc ráda, když se s nimi na magazínu budu podílet. Nečekala, až se jednou v budoucnu zlepším, zkusila jsem prorazit s tím, co mám a zlepšovala jsem se s každým jejich číslem. 

Tento rok jsem začala budovat HNST.LY. Je to srdcovka nejen proto, že to je můj projekt, ale protože mě spojuje s hromadou dalších srdcařů. S těmi, co šikovnýma rukama dovedou vytvořit fantastické věci. I s těmi, co to neumí, ale vlídným slůvkem o celém tomhle projektu mě pohladili po duši a dali tím smysl mojí práci. 

Tento rok mi změnilo život několik lidí. Barbara, díky které běhám, Margherita a Attilio, kteří mě naučili poslouchat, Frida, díky které už na nic nikdy nebudu moc stará, Majda a Lenka, od nichž přišel e-mail v tu nejsprávnější chvíli a staly se součástí mojí srdcovky. Díky, slečny!

Tento rok jsme si všechny filmy, které jsme viděli, zaplatili. 

Tento rok jsem si nasadila přísnou informační dietu a zprávy sleduju jen z Twitteru. I tak jsem pořád v obraze. Mám výcuc jen toho nejlepšího z těch nejlepších zdrojů. 

Tento rok jsem byla zase o něco odvážnější, moudřejší a dospělejší než ten minulý. A v hloubi duše si přeju, aby patnáctka rozsekala čtrnáctku na hadry.

Toť moje jediné předsevzetí.

Protože tak se to přeci dělá.

Důvodů, proč nesnášet svátky a Vánoce je hromada. Já vás vlastně chápu. První výzdoba v obchoďáku se objevila na konci října, koledy v podání Lucky Bílé do vás začali hustit jen asi dva týdny poté. Reklamy v televizi, v rádiu, v tramvaji i na autobusové zastávce, ze které jezdíte každé ráno do rachoty vám kladou stále ty samé otázky: "Už máte dárky?", "Co letos darujete pod stromeček?" nebo čtete rafinovaná hesla jako "Vánoce jsou za dveřmi, ale letos nadělujeme my!" nebo "Kupte dárky ihned, zaplaťte až po novém roce.". Do toho vás začnou na facebookové tajmlajně prudit už z kraje listopadu fotky cukroví, které jsou zanedlouho následovány obrázky svítících vánočních výzdob oken panelákových tři plus jedna, případně adventních věnců a handmade ozdůbek tak kýčovitých, že vám z nich začne krvácet oko, včetně toho na punčoše i toho mastného na hovězím vývaru z nedělního oběda. 

Člověk je tvor snadno ovlivnitelný a tak se velmi brzy začne chytat za hlavu, že nic z toho ještě nedělá a už už mastí pekáč, aby na něj vyložil první várku lineckého cukroví. Zapojit se musí celá rodina, pekáč následuje pekáč, hasicí přístroj je v pohotovosti, případně i lékárnička je po ruce, kdyby došlo na popáleniny, kterým se s hasicím přístrojem nedalo předejít. Stres a zmatek následuje vyčerpání a beznaděj, že jsme ještě nesehnali dárek pro bratrance z třetího kolene, se kterým se vidíme dvakrát do roka, ale něco se koupit musí, vždyť je to propánakrále rodina! Druhý adventní víkend se budou péct perníčky, třetí adventní víkend se ještě musí vyšůrovat každý kout, včetně vrchních polic, kam se normálně odkládají jen zavařovačky, ale blejskat se to musí, protože i tam určitě dohlédne přísné oko sváteční návštěvy.
A já mám takový pocit, že vám ještě nikdo neřekl, že Vánoce můžou probíhat v klidu a míru. Že spousta věcí se nemusí. Že svátky se obejdou bez cukroví, perníčků, naleštěných polic a věřte tomu nebo ne, dokonce i bez dárků.

Ruku na srdce, i já jsem to dělala stejně. Pekla jsem sedm druhů cukroví, v dárkových obchodech jsem 20. koupila poslední slušný lapač prachu, který jim tam zůstal, popadla první, nejméně infantilní balící papír v nejbližším papírnictví, do IKEA jsme se hnali pro ten největší vánoční strom  a sadu červených vánočních ozdob s flitry. Stromeček jsem zdobila 24. ráno, hned potom se jala chystat večeři, která mi zabrala (a vůbec nevím proč) i šest hodin. A když bylo konečně po Vánocích, měla jsem tři kila navíc a v sobě podivný pocit prázdnoty. Snažila jsem se tak moc všechno stihnout a mít to perfektní, že mi ty Vánoce vlastně unikly. Neužila jsem si je, a přitom Vánoce tak miluju. A Každý rok jsem si říkala to samé 'Příští rok to udělám jinak.' Což se stalo poprvé až letos.

Neupekla jsem ani jeden perníček. Nemáme žádný strom. Ani jednu ozdobu. Nezapálila jsem ani jednu svíčku na adventním věnci. To proto, že nemáme věnec. Nemám ani jeden dárek. A žádný dárek nečekám. Nemám umytá okna. Dokonce jsem ještě ani nekoupila nové sáčky do vysavače. Koledy si pouštím zcela dobrovolně. A na Štědrý den? Na Štědrý den půjdeme s Petrem vypomáhat jako dobrovolníci do Armády spásy. 
Umím si představit užít si ty Vánoce víc. Nad ozdobami, cukrovím, stromkem ani dárky jsem nezanevřela a dokonce je neodsuzuju. Ale jsem ráda, že se mi alespoň jeden rok daří zažít Vánoce úplně jinak. Možná trochu smutně a nezúčastněně, ale je to sakra dobrý pocit uvědomit si, že nic z toho nemusím, nic se ode mně nečeká a já se nemusím srovnávat se všemi ostatními, kteří to tak dělají. 

Jsem svobodná.

Neposlouchejte mě, já chci poslouchat vás.

Už jste někdy zkoušeli něco budovat? Jméno? Obchod? Značku? Žádná sranda, vážení.

Před měsícem jsem byla na jednom podnikatelském setkání, kde moje kamarádka mluvila o začátcích svého podnikání. Provozuje kosmetický salón. K Vánocům jednou dostala od rodičů peníze jako dárek, které použila na zaplacení jednoho nájmu. O asi tři měsíce později za ní přišla její mamka a jejich rozhovor probíhal nějak takhle

„Ty tak hrozně moc pracuješ, měla by sis vzít dovolenou.“
„Mami, já si teď ale nemůžu vzít dovolenou.“
„Ale proč ne? Aspoň by sis odpočinula.“
„No ale teď prostě nemůžu, nejde to.“
„A proč ne.“
„Protože teď na to nemám peníze.“
„Ale vždyť jsme Ti k Vánocům dali ty peníze na nájem.“
„No ale to bylo před třemi měsíci. Teď je doba špatná, měli jsme málo zákazníků. Nevydělala jsem dost peněz.“
„Jak to, že nevyděláváš. Vždyť přeci podnikáš, ne?“...

Někteří lidé mají o podnikání dost zkreslené představy, ale to by bylo na dlouhou debatu :) Co chci dnes napsat je, že podnikat nebo cokoli budovat je běh na dlouhou trať. V začátcích vás drží nad vodou malé a větší drobnosti. Když vám přibyde fanoušek, komentář na blogu, přijde první objednávka, první poděkování od spokojeného zákazníka, e-mail od fanynky, co je z vás tak nadšená, že bude pracovat i zadarmo, jen aby toho mohla být součástí, pochvala od cizích lidí, kteří vám řeknou, že děláte super projekt, i když jste jim řekli jen půlku informací, odpověď od nadšeného tvůrce, že se těší, až v tom pojede s váma a tak dál,... A přesně tyhle malé krůčky vás posouvají dál. Motivují vyškrábat se ráno z postele. Pracovat až do dvou ráno. 

Seberete odvahu se ptát. Zjistíte, že když se ptáte, víte víc. Nejen víc toho dobrého, ale i toho, u čeho si chcete zacpat uši, začít dupat nohama a nahlas křičet "Lá, lá, lá, lá, lá!".

A já se moc ráda budu ptát právě vás. Přijďte se podívat tento pátek na první HNST.LY pop-up shop v Zahradě na niti. K vidění a koupi tu budou krásné poctivé produkty od zapálených srdcařů a já si ráda poslechnu Vaše názory i co bychom mohli zlepšit. Jo a pečeme pro vás bábovku a vaříme punč! :)

Slibuju, že se zdržím dupání, vztekání i jakýchkoli jiných, nevhodně hlasitých projevů. Nebo si to aspoň nechám až domů. Možná.  :))

Minimalismus v praxi: Věnujte mi radši svůj čas

Od jisté doby nemám ráda dárky. Příjmání ani dávání. Není to o sobectví, ale o opravdovosti. Dárky dávané k příležitosti jsou neupřímné. Narozeniny, Vánoce, svatby, výročí, občas i dárky z cest. Čeká se to. Dávají se, protože se to tak dělá.

Jenže ztráta kouzla není to jediné, co mě dárcích štve. Dávat nebo dostávat dárek za každou cenu vede k tomu, že se vám doma hromadí hrnečky s kočkami, trička, do kterých se nevejdete ani když vám bylo 12, nevkusné sošky, cédéčka s country muzikou, ke které máte asi tak blízko jako Miloš k vybranému slovníku nebo filmy tak hodnotné, že se svojí kvalitou perou o místo v žebříčku na ČSFD s dalšími snímky označenými tmavě šedou barvou.

Co s tím?

Poukazy jsou fajn. Že to je moc neosobní? Ale jděte! Není to o nic víc neosobní, než den předem shánět dárek v nákupním centru, protože „Ježišmarja, přece nepřijedeme s prázdnou!“

Kurzy. Ještě lepší! Co je krásnější dárek než naučit se něco nového? Nebo zdokonalit se v něčem, v čem se zdokonalit chceme? Každého něco baví. Nebo každý by si přinejmenším něco rád vyzkoušel. Já asi tak tisíc věcí.

Nejlepší dárek? Strávit čas s obdarovaným. No vážně. Dejte pokoj s večírkem. Vezměte mě na večeři, na bowling, do čajovny nebo mi kupte kafe a pojďme si sednout na zídku a pozorovat světélkující město. To je něco, co je trvalé. To je něco, co vydrží. A něco, co nezabírá žádné místo a vezmete si to s sebou kamkoli na světě.

Vzpomínky.
Zážitky.
Smích.
Historky.

Střízlivá úvaha o opilosti.

Ten den byl poněkud ponurý a počasí lezavé, což se krapítek podepsalo na mojí náladě. Stála jsem na nástupišti na Můstku a přemýšlela o asi milionech úkolů, které ještě ten den mám na svých bedrech. Bylo už kolem páté, přesto se přede mnou rýsoval ještě dlouhý pracovní den. Rozmrzele jsem se dívala po zamračených tvářích svých spolucestujících, kteří upírali svůj zrak na digitální tabuli oznamující kolik zbývá ještě minut do příjezdu další soupravy metra. Nikdo z nás, kdo tam stál, nevypadal zrovna nejradostněji. V ten moment se z eskalátorů přiřítilo asi pět hlučných děvčat, jen o něco mladších než jsem já. Poskakovaly kolem sebe ve svém malém hloučku, křičely jedna přes druhou jako by neslyšely vlastní slova, přestože na nástupišti vládl relativní klid.

Když přijelo metro, tak mě trochu rozhodilo, že to ukřičené stádečko jede se mnou ve stejném vagonu. Obecně nemám ráda hlučné lidi a tak mě trochu štvalo, že svým chováním obtěžují okolí. Hihňaly se jako neukázněné puberťačky, plácaly páté přes deváté, křičely na sebe, přestože od sebe seděly metr a půl. A já seděla přímo naproti nim a dívala se. A pak se jedna z nich rozpustile rozložila na sedačku a radostně vzdychla "Oh, girls, I am sooo drunk!" a všechny ostatní se smály. Včetně mě.

Pozorovala jsem je jak se baví a najednou zatoužila tam sedět s nimi. Opít se v pět odpoledne do té fáze, kdy mám radost a nestarám se o svět kolem sebe. Co na tom, že hlučím a ostatní se na mě nevraživě dívají. Jsem tam jen já a moji kamarádi. Svět patří nám. 

Mám ráda svojí osobnost, když jsem trochu líznutá. Pořád se směju a nic není najednou problém. Tančit na veřejnosti, mluvit cizími jazyky, seznamovat se, být lidem blíž, objímat je, vyznat jim lásku. Křičet na celé kolo, sdělovat si tajemství, která bych za normálního stavu neřekla sama sobě ani šeptem. Když piju, jsem upřímná. Když piju, jsem často taková, jaká bych chtěla být za střízliva. Odvážnější, rozpustilejší, odhodlanější. Když piju, jako bych byla víc opravdová a sama sebou.

A tak jsem je s úsměvem pozorovala celou dobu než vystoupily. Neměly o tom ani ponětí. Domů jsem dorazila o poznání radostnější. Slečny přiletuvší z Anglie mě nakazily svojí šťastnou náladou. 

Opijte se a pojďte mě potkat. Make my day aniž bych musela utrácet za alkohol. Ukažte mi svojí radost a nakažte mě smíchem. Nechám se svézt na ovíněné vlně s vámi. A spolu rozveselíme celý svět.

Soukromý vesmír.

Od přírody jsem trémistka. Když mám někde vystoupit, mluvit na veřejnosti, mluvit o svojí práci, nedejbože O SOBĚ! je mi špatně, třesou se mi ruce, hlas i chloupky na palcích u nohou. Taky se mi chce na záchod, očima hledám únikové východy, měkké místo dopadu, kdyby to se mnou seklo nebo se modlím za zásah vyšší moci, která způsobí nějakou lehkou katastrofu co překazí akci, kde se mám objevit. Nic z toho ovšem není horší než pocit, když si sednu za volant.

Jediné místo, kde se cítím fakticky nesvá. Polévá mě horko, nevím jak si sednout, jedu 50 a mám v očích smrt. Je to jako bych byla v úplně jiném vesmíru, kde mám pocit, že nic nemůžu kontrolovat. Kde jsem naprosto nepřirozený živočich, návštěvník z jiné planety. Neumím v autě ani normálně sedět. Vadí mi "skoroležná" poloha, ve který se necítím v bezpečí. Neumím posunout ruce z volantu a tak radši neostřikuju okno ani kdyby bylo tak špinavý, že trumfne i translucentní folii, nešahám na stěrače a už vůbec ne na dálková světla. V autě šílím! Křičím, když je úzká silnice, že se tam nevejdu, jsem zmatkař a "ráda" vjíždím do křižovatky i když nemám přednost. Chodce, co si mi vbíhají do cesty ve městech mám chuť zažalovat.

A přesto jsem řídila. V Anglii. Vlevo. Celých 38 kilometrů! Jsem hrdinka.

A co vaše soukromé vesmíry?

Utekla jsem ovcím.

Měla jsem tendenci propadávat trendům. Ne nijak vášnivě a hluboce, ale měla. Když šlo o Brávíčko, vlnění vlasů pomocí celonočního nošení copánků, Backstreet Boys, Lunetic, náramky přátelství, Nokii 5110, Honzu z béčka, seriál Ztraceni nebo ICQ měla jsem jasno a táhla to s davem. Bývalo pro mě hodně snadný nechat se strhnout, protože jsem si jako přitloustlý lůzr připadala, že mám aspoň něco společného s ostatními. Ale časem jsem zjistila, že není na škodu vyčuhovat z řady. Nechala jsem se ovšem málem strhnout znovu, tentokrát jídlem.

Program Whole30 z knížky Jídlo na prvním místě je asi vůbec nejpřísnější odrazový můstek pro změnu stravovacích návyků. Whole30 se na mě valil ze všech stran. Zajímaví lidé, které sleduju nažhaveně tweetovali o prvních účiních, přečetla jsem asi 10 článků od strávníků, kteří si programem prošli a popisovali průběh sami na sobě. Všichni čtenáři nadšeně hlásali jak je to boží a změnilo jim to život. Kdo by se tímhle nenechal nalákat? Byla jsem rozhodnutá vyzkoušet to taky, ještě dřív, než jsem koupila knížku. Jakožto průměrně sečtělý paleo žrout (co to nevydržel i když viděl výsledky) mi většina knížky nepřinesla nic nového, co bych nevěděla. Už dávno vím, že pšenice a většina obilovin je prostě zlo a průmyslově zpracované potraviny jako sušenky, brambůrky nebo krabice s Nesquickem jsou jen malí ďáblové převlečení do líbivých, blyštivých obalů. A protože jsme na cestách zlenivěli a cpali se poslední týdny sendviči a masovými koláči do trouby, neblaze se to na nás podepsalo. Hřešení začalo sem tam něčím pro radost ze života a skončilo pochroumaným zdravím tělesným a ostatně i duševním (moderní, geneticky upravená pšenice může způsobovat deprese a ne že ne). Rozhodla jsem se okamžitě opustit ty ohavné návyky a přejít opět na stravu pračlověčí. A to rovnou podle Whole30. A to i přesto, že bylo, je a bude proti mému přesvědčení opouštět mléko, sýry a mléčné produkty. Ještě týž večer jsem nakoupila suroviny na indický kotlík k večeři a kokos na snídaňovou kaši.

Kaše jsem se ráno přežrala tak, že mi bylo na zvracení celý den a kokos si hodně dlouho nedám. Ale nevzdala jsem to, nakoupila suroviny na další jídla, se slzou v oku míjela regály s čedarem a mozzarellou a začala si psát paleo deník. 3. den jsme navštívili místní farmářský obchod. S poctivými jogurty, domácími koláči a roztodivnými druhy čatní k masům a sýrům. A tam mi to došlo. Propadla jsem trendu. Bez ostychu jsem následovala něco, čemu nevěřím na 100%. Nechala jsem se strhnout davem, k bezhlavému dodržování stravovacího programu, který by mě omezoval. Stala jsem se ovečkou ve stádě, které propadlo nejnovější verzi zdravé stravy. Představa, že opustíme tenhle obchod a už nikdy neochutnáme specialitu z místní poctivé kuchyně mi prostě nepřišla zdravá. A tak třetím dnem můj program Whole30 skončil. A jsem pyšná. Oddělila jsem se od stáda a sama si nastavila jasné hranice co budu a nebudu jíst. Rozhodla jsem se nenásledovat slepě do puntíku program jenom proto, že je zrovna teď cool. Nenechám si ujít domácí scones, když na ně přijde stejně jako tenkrát v Rye, dám si klidně i zmrzku, když bude z domácí farmy a nebudu se bát ani domácího koláče v nějaké pěkné poctivé kavárně nebo sushi.

Můj tatínek vždycky říkal, nic se nemá přehánět a všeho s mírou. Tak já mu pro jednou zase dám za pravdu a kromě té pšenice budu jíst skoro všechno. 

Jak jste na tom vy a stádování?

Život na jedno zmáčknutí čudlíku.

Nevím přesně kdy se mohlo stát, že lidem tak moc zlenivěly zadky. Možná když jsme se stali svobodnějšími a začali mít víc možností. Víc možností znamená míň času a my chceme stihnout přece úplně všechno a hned! A tak přicházejí neustále noví a noví chytří lidé, kteří nám život usnadňují tlačítky jejichž stisknutí nás má udělat šťastnějšími. Ale stíháme snad toho potom víc?

Náš minimalistický svět se rozdělil na užitečná a zbytečná tlačítka. Tak například jsem ráda, že prádlo nemusím tlouct o kameny nebo ho drhnout na valše a prát v neckách, ale máme tak skvělý vynález jakým je automatická pračka. Taky jsem ráda, že nežijeme v době kamenné a nemusím podlahu zametat mamutím ohonem ale mám vysavač s několika druhy nástavců. V těchto případech zmáčknutí čudlíku skutečně usadňuje nejeden život. Ale co mi vadí je ta hromada kravin, které si lidé pořizují z lenosti a touze po absolutním komfortu, aby hnuli prstem co nejmíň. 

Mikrovlnka. 95% z nich umí jedinou věc. Ohřívat. 45x40x30 cm místa ve vaší kuchyni zaplácnuté kravinou, která umí to samé jako váš sporák. Nastavit čas, zmáčknout čudlík.

Vyskakovací toustovač. Nejlepší jsou ne na 2 plátky, ale na 4! abyste neztráceli čas. Věděli jste, že tu samou službu umí vykonat i vaše pánev? Proč byste to ale zkoušeli, stačí vložit, zmáčknout čudlík.

Výtah. Jezdíte s ním, i když bydlíte v prvním patře. Ohýbat kolena je namáhavé. Stačí přeci jen vlézt do kabinky a zmáčknout čudlík.

Sušička. Protože vzít prádlo, naklepat a rozvěsit na šňůru je moc práce. Tak proč ho jen nevyndat z bubnu do bubnu a zmáčknout čudlík.

Kávovar. Stál vás 25 000, má asi 20 programů, ale vaříte si dvě kafe denně na stejnou velikost i sílu. Doléváte ho mlékem až když je hotové. Proč si pořídit mocca var nebo aeropress, kde přípravě kávy musíte věnovat čas když stačí fakt jen ten jeden čudlík

Elektrický kartáček. Kdy začalo být takový problém normální šmrdlání kartáčkem v ústech? Proč i na tak jednoduchou věc používáme jeden čudlík?

Líbí se mi. Facebook je váš denní chleba. Chcete se účastnit soutěže? Je to strašně jednoduchý, lajkujte stránku na facebooku! K vítezství stačí jen jeden čudlík.

Nejlínější jsou lidé v přemýšlení, jak by mohli dosáhnout toho co potřebují s využitím toho, co už mají. 

Jsem staromódní, možná divná a právě píchám do vosího hnízda mnohých z vás. Nemusíte souhlasit. Můžete být naštvaní, znechucení, otrávení a pobouření. Nejradši byste možná tohle ani nečetli. Není nic jednoduššího než kliknout na křížek v rohu a jedním tlačítkem zavřít tuhle stránku.

Co vy na to?