Jak přežít první půlrok.

Když se rozhodnete otočit svůj život o stoosmdesát stupňů, nikdy není pozdě na to, aby vás vyděsila realita něčím, na co jste nebyli připravení. Třeba na to, že budete muset začít pracovat a vydělávat peníze. 

Docela hodně peněz, abych pravdu řekla. Protože žít single v Praze je docela luxus. Jednoho dne si spíte v úžasným bytě s původníma dubovýma parketama a s výhledem do krásný zahrady a druhý brečíte schoulení na matraci u kámošů mezi krabicemi plnými nostalgie. A přitom jde jen o hadry, pár knížek a kartáček na zuby ze stejného balení, co jste koupili před třemi měsíci, kdy to všechno bylo ještě tak nějak oukej. 

Hmm. Tak si asi teda musím najít zase nějakou tu práci na full-time. 

Dostala jsem ji hned na první pokus. Rozhodně to nebyl ale tenkrát můj dreamjob. Už vůbec ne v oboru, který by mě nějak zásadně zajímal. O pánské módě jsem věděla jen to, že nesnáším dřevěné motýlky a až tak po čtyřech měsících jsem teprve začínala chápat, proč se ten či onen chlap cítí ve svojí nový košili jako sardinka a že nosit k černýmu obleku hnědý boty fakt není cool. Ale nakonec jde vždycky jen o úhel pohledu a o přístup, s jakým práci děláte, ať už je jakákoliv. Protože když se kouknu zpátky, tahle práce mi nakonec nabídla celý vzorník příležitostí, které stačilo jen vzít a ušít si z nich kariéru.

„Hele a nechceš začít fotit?“ A já na to „Za peníze?! Ne, ne, ne. Dělám to přece strašně krátce a nemyslim si, že jsem v tom tak dobrá.“

Ale když v té stejné firmě sháněli někoho na focení produktů, tak jsem to prostě zkusila. V domácích podmínkách a s tím, co jsem zrovna měla po ruce. Už několikrát se mi osvědčilo to, že nemusíte mít do začátku to nejlepší vybavení, ale musíte odvést tu nejlepší práci s prostředky, které máte zrovna k dispozici. Na zbytek přijdete časem. Beztak jsem na začátku nevěděla jak se používají ateliérová světla, jak si mám nastavit foťák nebo jak mám hezky a koupitelně nafotit šálu. Někdy jsem jednu věc fotila třikrát a strávila hodiny retušováním. Ale začalo mě bavit hledat řešení problémů a dělat věci, kterých jsem se doteď bála nebo netušila, jak se dělají. Každé další focení byla výzva, která mě posunula dál a naučila spoustu nových fičur. 

Produktové fotky mě začaly docela bavit a tak jsem jedno odpoledne sebrala odvahu a obepsala všechny lidi, které jsem v Praze znala a kteří by mi mohli nějaké focení dohodit. Zkusila jsem i pár větších značek a sem tam z toho něco káplo. Ale na začátku jsem fotila všechno. 

Nesnáším focení portrétů.
Potřebujete nafotit portréty? Oukej! Není problém!
Neumím fotit děti.
Potřebujete nafotit rodinu s dětmi? Jasně! To bez problému zvládnu! 

To všechno s sebou přineslo krapet práce navíc a dostala jsem se do období, kdy jsem byla zároveň full-time prodavačka pánské módy, fotografka a onestlí dívka, která se svému vysněnému e-shopu věnovala sem tam, když se našla volná chvilka. Chodila jsem spát ve dvě, ve tři ráno. Byla jsem unavená, podrážděná, nejistá sama sebou a naštavná, že mi nejvíc času zabírá práce, která mě vlastně ani nebaví.

Kvůli tomuhle jsem to přece nedělala, ne?

Neboj, Báro, tady nezůstaneš.

Začala jsem si svůj prodavačkový úvazek zkracovat, až jsem se věnovala jen focení a HNST.LY. Byla to otázka něco přes půl roku. Strašně ráda bych napsala, že to bylo proto, že jsem v hlavě měla jasný cíl a šla si za tím, ale to přišlo až mnohem později a do té doby jsem se nesnažila o nic jiného než přežít a zaplatit další nájem. 

Kdybych se měla tehdy zabývat jen financemi, byla by to balada. Jenže do toho si hojte rozervané srdce a mezi prací si najděte čas na bulení nad svým zpackaným milostým životem. 

Až někdy kolem Vánoc jsem si poprvé dokázala říct ‘Kruci, já jsem teď fakt šťastná!’ Což neznamená, že bych neměla tenkrát ještě pořád docela hluboko do kapsy. Ale už jsem za sebou měla první kroky a bylo to čím dál lepší.

Prostě začni.

Pamatuju si docela přesně na ten den, kdy jsem se rozhodla. Seděla jsem na lavičce, měla nohy opřené o zábradlí a pozorovala mravenčí život Pražanů z vyhlídky Kinského zahrady.
Ne, že bych si tím rozhodnutím byla tenkrát stoprocentně jistá. Dokonce ještě několik měsíců po té jsem se při pohledu na svůj bankovní účet na jedné straně a seznam nutných výdajů na druhé klepala strachy a nejistotou jako opuštěné štěňátko a docela silně váhala nad tím, jestli toho nelituju. Ale jednak se už nebylo kam vrátit a druhak tu bylo pořád něco, co bylo silnější. Silnější než jistota. Silnější než pohodlí. 

Podnikatelského ducha jsem měla asi vždycky. Jako malé, asi čtyřleté škvrně jsem na zahradě “prodávala” dorty z hlíny a trsy řebříčku jako zeleninu. Jako dítě školou povinné jsem vyměňovala na bleším trhu svoje zbytečnosti za zbytečnosti jiných. Nebo u dědy v kůlně jsem si rozložila na nasekané dříví fošnu a “otevřela si obchod” se starými knížkami. Je fakt, že moji zákazníci byli děda a táta, ale pomyšlení na to, že svoje zboží předám někomu dál a něco za to dostanu zpět bylo vzrušující a začalo mě to bavit. Během školních akcí, kdy se vybíralo na dobročinné účely, byl můj výběrčí tým většinou nejlepší, protože jsem měla v sobě energii a přesvědčení, které jsem dokázala předat dál a vykřesat z něj zpětnou hodnotu. 

Ve svojí rodině nemám podniktelské vzory. Můj táta desítky let pracoval na jednom místě a má za to můj velký obdiv. Takže čert ví, kde se to ve mně vzalo. Jen jsem cítila, jak ve mě léty stoupala touha.

Něco dokázat.

Spousta lidí začíná podnikat kvůli svobodě. Protože chtějí sami rozhodovat o svém čase nebo chtějí lépe zpeněžit svoje mnohdy nedoceněné dovednosti. Mojí motivací byla svoboda taky, ale v trochu jiném smyslu. Nikdy jsem si moc nevěřila a moje nízké sebevědomí mi většinou zavíralo cesty k zajímavým projektům i pracím. Pokaždé mě někdo musel popostrčit, abych se zkusila prodat nebo ukázala, co ve mně je. Ne proto, že bych na to neměla, ale protože jsem byla tak moc vyděšená ze strachu, že na to třeba fakt nemám. Tak jsem radši ani nezačala a jen prostě plula s proudem, který mě životem unášel. A zcela upřímně, až příliš dlouhou dobu jsem neměla potřebu pracovat nebo vzít za sebe plnou zodpovědnost. Můj život byl bezstarostný a pohodlný a i přes všechno cestování a podporu partnera jaksi nenaplněný. Až jsem si jednoho dne sedla a rozbrečela se, protože jsem přišla na to, že jsem nešťastná. Nebo ještě lépe - že mám syndrom vyhoření ze štěstí. 

Zní to divně, že? 

Představte si, že jsem kolem sebe neustále měla berličky, na které jsem se mohla spolehnout. Že se nemusím strachovat, když mi kiksne grafická karta mýho počítače, protože to za mě má nejen kdo vyřešit, ale i zaplatit. Že se nemusím bát, že nebudu mít co jíst, že nebude z čeho zaplatit nájem, že si nebudu moct koupit nový boty.

Zní to skvěle, tak proč mi to nakonec tak vadilo?

Protože se tyhle berličky nakonec staly mnohem víc spíš mojí kotvou. Potřebovala jsem najít způsob, jak věřit sama v sebe, jak se přesvědčit, že dokážu cokoliv si zamanu. Ale hlavně jsem věděla, že to nedokážu jinak než sama. Že si teprve potom budu vážit toho, co vytvořím nebo co po mně bude zůstávat. Že když se nebudu moct spolehnout na nikoho jiného než jsem já, naučí mě to lépe se rozhodovat. A lépe znát svojí hodnotu. Tohle člověk nepochopí dokud nedostane potřebu dokázat něco sám sobě.

A tak jsem se zhluboka nadechla, naposledy se podívala na Prahu, která slibovala tisíce možností a vydala se domů, abych svému tehdejšími příteli řekla, že bychom se měli rozejít. 

O tom, jak zatraceně těžký to bylo potom, si nechám na příště, ale zpětně to považuju za to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. Jsem teď mnohem schopnější, odvážnější a mnohem lépe znám svojí cenu. Neznamená to, že o sobě už nepochybuju. Dokonce se často ještě pořád finančně podcením. Mám za sebou hromadu menších i větších fuckupů a dalším se nevyhnu. Moc dobře jsem věděla, že cesta ke svobodě nebude vystlaná marshmallowny. Ale odnesla jsem si z toho to, že je potřeba prostě jen začít a na zbytek už člověk nějak přijde časem.

Konec eklovatých drátěnek v Čechách.

Na domácí potřeby jsem dřív neměla tak úplně vyhraněný názor. U nás doma se kupovaly nejlevnější houbičky na nádobí v balení po deseti kusech, drátěnce jsem se snažila vyhýbat, protože se mi eklovalo, že se nikdy nedala pořádně vyprat a drobky ze stolu jsme shrnovali rukou do dlaně a pak s tím utíkali ke dřezu a oprašovali, co nám zůstalo mezi prsty. Ale pak jsem vyrostla, odstěhovala se, psala, nechala si zavést internet, založila profil (tenkrát ještě) na Tumblru a začala objevovat a sdílet krásy zahraničního designu. Hodiny a hodiny jsem strávila na Pinterestu objevováním příspěvků zejména skandinávských blogerek a tehdy jsem také poprvé zahořela láskou k Iris Hantverk.

 

V malé švédské dílně s více než stoletou tradicí vznikají půvabné a důmyslně navržené kartáče, lopatky a další věci každodenní potřeby. Z přírodních materiálů je tady ručně vyrábí pět řemeslníků se zrakovým postižením. Pochází z různých koutů světa, ale přesto si rozumí. Spojuje je radost z poctivé práce a obrovský talent a cit pro rukodělné zpracování. 

Stejně jako si získala značka Iris Hantverk srdce zákazníků z celého světa, získala i to moje, poprvé online a podruhé v Anglii, kde jsem neodolala a několik produktů si pořídila. S rozšiřováním onestlího sortimentu došlo i na mojí touhu nabídnout v něm kartáčnické produkty a původně jsem lovila v lokálních vodách, hledajíc dílnu, která by něco takového uměla vyrobit. Nakonec jsem se ale rozhodla vsadit na tradici značky Iris Hantverk a navázat spolupráci přímo s nimi.

Povedlo se! Mám nesmírnou radost, že jsem přivedla tyhle krásné a zároveň funkční produkty k nám. Základem předmětů Iris Hantverk je kvalitní březové dřevo v kombinaci s přírodními štětinami ať už živočišného nebo rostlinného původu. A já vám zaručuji, že i vy budete nadšení z jejich používání, stejně tak i když je necháte po pilné práci pěkně odpočívat na kuchyňské lince.

Vaše praktická a krásná domácnost zároveň začíná zde!

Dočkala jsem se jako husa klasu. Nový přírůstek do kolekce HNST.LY

Pamatuji si, jako by to bylo před týdnem, ale už to je přes dva roky, kdy jsem začala tvořit HNST.LY a do Evernote si ukládala odkazy na tvůrce, produkty nebo zajímavé značky, které se hodily do konceptu, který se mi tehdy honil hlavou. Projížděla jsem své oblíbence na Etsy, vytahovala odkazy ze svých oblíbených blogů a scrollovala nekonečně dlouhými nástěnkami Pinterestu. Už tehdy jsem byla okouzlená designovou ikonou z Británie, značkou Falcon enamelware. Viděla jsem je jako jedny z těch, kteří by dali mému konceptu směr, styl a tvář. Jejich smaltované nádobí mě nadchlo. Sněhově bílé, s charakteristickým modrým okrajem pro mě bylo dokonalým ztělesněním slov, že v jednoduchosti je krása. 

Na smaltované nádobí si pamatuji z babiččiny kuchyně, kdy barevné hrnce, ze kterých se linula vůně nedělního oběda, byly zdobené květinami, ale také z naší vlastní, když ve velkém pětilitrovém hrnci bublala moje první bramboračka, když mě moje máma učila vařit. Formy, ve kterých svoje produkty vyrábí Falcon enamelware mě přesvědčily, že tento materiál najde svoje místo i v moderních domácnostech. 

Falcon enamelware 4x4.jpg

Britové s nádobím Falcon vaří už od dvacátých let minulého století. Tajemství této nezdolné kvality spočívá v tradici, poctivé výrobě a jedinečné kombinaci použitých materiálů. Kov chrání před korozí vrstva křemičité taveniny (smaltu). 

Nešikovné ruce, které omylem upustí hrneček nebo misku na zem, nejsou pro smaltované nádobí žádnou zkázou. Výrobek se neroztříští, maximálně se jen odloupne vrchní vrstva skloviny, která tak poodkryje ocelový základ. Nádobí můžete i nadále bezpečně používat a prosvítající odštěpek vašemu kousku navíc dodá jedinečný charakter.

Smaltované nádobí Falcon lze použít na zapékání v elektrické i plynové troubě a to až do 270°C, zároveň je praktické na údržbu, lze ho bezpečně mýt v myčce.

Po dvou letech se mi konečně splnil sen zařadit Falcon enamelware i do nabídky HNST.LY. Prozatím najdete v kolekci bílo modré minimalistické talíře, misky i praktický set šikovných pekáčků. Nechybí ani půvabné hrnky a konvičky, které se z prostého kuchyňského nádobí promění v originální interiérový doplněk. Z hrnku můžete upíjet svůj horký ranní čaj nebo si do něj uložit tužky, štětce a pastelky. V miskách naservírujete dezert nebo si do nich odložíte šperky. Konvička je zase perfektní na skvělou domácí limonádu a stejně tak dobře je použitelná jako netradiční váza na luční kvítí. 

Nádobí Falcon enamelware má kouzelnou moc. Já už jsem si zabrala set na pečení a po dlouhé době se zase vrhnu na přípravu domácích koláčů a dezertů. Na ochutnávku vás pak pozvu do nového obchodu, který pro vás připravujeme v Holešovicích. Ale o tom si ještě napíšeme. ;)

Momentky #2

Zůstaň na místě. Buď hodný. Nehýbej se. Nedýchej. Nebuď. Čekala bych, že muž svého malého synka okřikne. Čekala bych, že budu svědkem toho obyvklého scénáře, kdy rodič mrzutě špačkuje nad konáním potomka a potomek nevrle provokuje a pokouší hranice trpělivosti. Nevídám často, že by přistoupili na jejich hry, kdy obrubníky jsou tenká lávka nad vroucí lávou. Za sloupkem jsme neviditelní. Sudá čísla nástupišť jsou zrychlovače, lichá nás zpomalují. Louži uprostřed chodníku musíme přeplout jako mořeplavci.
Náš svět je plný překážek, prahnoucí po překonání superhrdiny se školní aktovkou na zádech, s penálem a přezůvkami.
A tak se jeho tatínek za ním rozběhl a honili se kolem zastávek. A šťastní vypadali oba.


Nastupuji do tramvaje a okamžitě krčím nos a trochu přivírám oči. Alkoholový odér čpí ze spícího bezdomovce do okruhu několika metrů. Jak může vydržet se svým vlastním pachem, napadá mě. Zrak mi spočine na hrubém a špinavém povrchu kůže od zápěstí až ke konečkům prstů. Vypadá jako neopracované dřevo ležící dlouhé týdny v zapomenutém rohu truhlárny. Klouby mají na několika místech hluboké a krvavé praskliny. "Vidíte ty ruce?" ptá se mě pěstená dáma v nejlepších letech vedle mě a pokyne ke spícímu muži. "Vidím. A?" "To je strašný, že jo?" odpoví mi šeptem a znechuceně u toho kroutí hlavou. Dívám se na ni o něco déle než by bylo v téhle situaci vhodné. Je mi protivná. Odsuzuji ji stejně rychle jako ona odsoudila opilce. Trestám ji tím, že neodpovím, odvrátím zrak a tiše soucítím s mužem s dřevěnýma rukama. 

Momentky #1

Slunce dnes zůstalo uvězněné za mraky, jeho paprsky se tak tak prodraly ven, přesto neobjaly jedinou ze sta věží.


Pospíchající chodec mi z paty serval botu. Věnoval mi omluvu s přízvukem, srdečný dotyk na rameni a nechal mě napospas davu. Na hlavách kočičích objevuji tenkou hranici mezi hlavou vztyčenou a hlavou v oblacích.


Přemýšlím, obávám se. Všímám si cedule v metru, kterak dí pravdu pravdoucí.
Vysoké napětí
Životu nebezpečno

zní její poselství.


Jednou nohou nahoře, jednou dole, odhání štěrkovitou zemi a nechává ji za sebou. Pomalu. Pomaličku. Nesmí být rychlejší než její dvě malé děti na koloběžkách před ní.

Stylingová výzva pro pět českých blogerek.

Poprvé po dlouhé době to nejsem já, kdo by se něčeho účastnil, ale kdo nějakou akci pořádá. Spolu se šikovnou Iri z blogu Můj dům, můj squat jsme oslovily pět nesmírně talentovaných českých lifestyle a decor blogerek, které si vzaly doslova do parády elegantní minimalisické porcelánové vázičky od SarkaS a dle svého vkusu je nastylizovaly a nafotily. Všechny příspěvky mají opravdu osobitý styl a odráží se v nich jedinečnost každé z nich. Mám nesmírnou radost, že se každé podařilo vytvořit něco tak krásného. Ze všech fotografií čiší jarní radost a jednoduchost, které jdou ruku v ruce s něžností bílého porcelánu.

A víte, co se mi líbí snad ještě víc? Ta překrásně čistá upřímnost holek, které si své výtvory pochválí i mezi sebou. Ano, to, co pořádáme je soutěž, ale těší mě, jak spolu všichni skvěle vychází.

Soutěžit můžete s touto výzvou také vy, a to o překrásné vařečky z Matějovy dílny. Mrkněte se na celou výzvu na blog k Iri, kde pod článkem zanechte komentář a tím se zařadíte do slosování.

Tímto ještě jednou děkuji všem blogerkám i hlasujícím, bez nichž by tahle soutěž a ostatně ani naše práce neměla takový smysl. :)

 

Nejhorší dárky mého dětství.

vscocam-photo-1-1.jpg

Když jsme se přestěhovali a dávali svým věcem místo a řád v novém domově, opět jsem se nostalgicky pohroužila do vzpomínek při prohlížení fotografií z dětství. Na spoustě z nich byly zachycené Vánoce a oslavy narozenin. A já jsem si pobaveně vybavila snímky, které v mojí sbírce chybí. Z Vánoc a narozenin, kdy jsem dostala ty nejhorší dárky na světě.

  1. Barunka, 9 let. Měkké dárky mi nikdy nevadily. A balíček, který jsem zpod stromku vytáhla, by svými rozměry víc vystihovalo slovo balík. Děti milují velké dárky! Natěšeně jsem roztrhla vánoční papír, pečlivě vyžehlený z minulých Vánoc, abych pod ním našla...ručníky. Asi dvacet kusů, froté, různých velikostí a vzorů. „To máš do výbavy.” A co to je sakra výbava? Krve by se ve mně nedořezal.
  2. Barunka, 11 let. Před měkkými dárky jsem po minulé zkušenosti obezřetná. Ale stalo se to předloni, takže ze zklamání jsem stihla vyrůst. Aby mohlo přijít další. Ještě větší. Rozumějte, v té době děsně frčeli Pokémoni. Takže asi abych byla cool mezi svými spolužáky, vysloužila jsem si zářivě červenou péřovou zimní bundu s motivem Ashe Catchema a jeho věrného Pikachu na zádech. Člověk by se hanbou propad v tomhle vyjít mezi lidi. Copak ručníky, ty člověk zahrabe do skříně a nikdo o nich nemusí vědět, ale ve škole se mi smáli ještě další dva roky. Protože proč kupovat novou bundu, když stará dobře slouží, že jo?
  3. Barunka, 13 let. Období někdy kolem narozenin. Už bylo teplo a v okolí se to hemžilo dětskými akcemi. A já jsem si spolu s pětiletými škvrňaty prošla dětskou pohádkovou stezku a plnila úkoly. Byla by to sranda, kdyby mi nebylo do breku. Byla jsem tam rozhodně nejstarší. Třešinkou na dortu ale nebyl diplom „Barborce za vzorné splnění všech úkolů.“, ale následný výlet na akci z poněkud jiného soudku. Demolition derby, spojené s přeskakováním dlouhých řad vraků Monster trucky, následované, na můj vkus příliš dlouhým, představením odvážného řidiče, který balancoval na postranních kolech svojí silné káry a kroužil za nadšeného křičení diváků po aréně. 

Dodnes netuším, co se mi těmi silně kontrastními akcemi snažili rodiče říct. Ale nostalgii při prohlížení fotografií mi to naštěstí nenarušilo. :)

A jaké jsou vaše nejhorší dárky?

8 holčičích důvodů proč běhat.

Že běhání prospívá zdraví a tělu je pravda tak zřejmá, že se ani neodvážím se s něčím takovým tasit právě tady. Třeba běhání nenávidíte stejně, jako já. Tedy jako jsem nenáviděla já. Přišla jsem mu na chuť a teď už se nevztekám jako malá holka (čti jako pubescentní trdlo na základce a střední), když po mně někdo chce pohyb intenzivnější než ten, který vyžaduje třeba mytí oken. A tak čas od času vyrážím ve svých krásných černorůžových teniskách, které mi dávají pocit rychlého pantera, do temných ulic Vinohrad, nově Prahy 5.

Třeba byste taky rády zvedly svůj rostoucí zadek z pohovky, jen vám chybí ty správné důvody proč vlastně začít!

  1. Jasně, že Zátopek běhal v odrbaných teniskách, ale jestli začínáte tak, jako jsem začínala já a ve vašem botníku jsou oxfordky, společenské boty na podpatku a sandálky, tak to prostě chce pořádnou výbavu. Co to znamená? Nákupy! 
  2. A co je na nových hadřících a botách to nejlepší? Ukázat je ostatním! Bude se vám chtít vyběhnout už jen proto, že vám to v nové mikině tak děsně moc sekne.
  3. Pijete víc vody a to jak známo pomáhá při odbourání celulitidy, víme? ;)
  4. Konečně máte čas přehrát si své oblíbené seriály. V hlavě. Nic vám totiž nepročistí mozkové závity tak, jako pohyb na čerstvém vzduchu. Když mám v hlavě bordel, běhání má zázračné čisticí účinky. Kam se hrabe zelený čaj s antioxidanty.
  5. Pomalu se vám zlepšuje fyzička, takže tramvaj dobíháte s elegancí lesní žínky. Samosebou s sebou nesmíte vláčet přespolní výbavu, moc vám asi nepomůžou ani lodičky na vysokých šteklích nebo týdenní nákup. 
  6. Formování postavy vám zvyšuje sebevědomí, takže si konečně dodáte odvahu laškovně mrkat na toho fešáckého baristu odnaproti. Už jen proto, že vypadá jako Ryan Gosling.
  7. Prdýlka radost poplácat. K tomu snad nemusím víc dodávat, ne? 
  8. Hubnutí. Když hubnete, zmenšuje se vám oblečení. A potřebujete nové. Co to znamená? Nákupy!

Sporty jsou príma. Nově jsem členkou futsalového týmu. Ještě jsme neměli ani trénink a většina z nás to nikdy nehrála (jsou jedinci jako třeba já, kteří ani neví, jak se to hraje), ale všichni se na to už děsně těšíme! A o tom sport je. Sranda. :)

Jak jste na tom se sporty vy? 

Soutěž o nej kolekci 2014 s Dej mi dárek.

Po čem vlastně vaše srdce touží? Je to štěstí do konce života? Velký dům? Výhra v loterii? Přejete si něco menšího? Tak malého, že se to dá přidat do wishlistu? Třeba na Dejmidarek.cz? :)

Dejmidarek.cz vyhlásilo soutěž o nejkrásnější blogerskou kolekci. Líbí se vám ta moje krásná, ekologická, srdcová a minimalistická? Tak skvělé! Oprašte svůj vtip a originalitu a napište k té mojí nějaký zajímavý postřeh. Tím jí dáte svůj hlas. Když dostane nejvíc hlasů, vyhraju já a když vy budete nejvtipnější, vyhrajete taky a všichni budeme šťastní. 

O co se hraje? Autoři tří nejvtipnějších komentářů vyhrají poukazy v hodnotě 500 Kč na nákup v Nordic day, 250 Kč do eshopu Zoot a k tomu pár tetovaček Tatuu dle vlastního výběru
A i ti co nevyhrají se mohou těšit na 15 % slevu do Nordic Day a Tatuu.

K účasti v soutěži je třeba se na Dejmidarek.cz registrovat a zanechat komentář pod mou kolekcí.